První kniha Milana Kundery a zároveň první z jeho tří básnických sbírek, Člověk zahrada širá, zůstane knihou paradoxů. Některé plynou z toho, jak jsou básně udělány, jiné z toho, jak o sbírce autor i čtenáři v průběhu let uvažovali. Už titul knihy, čtený v dobovém kontextu, ukazuje k rozporu. Člověk tu má být zobrazen jako bytost jedinečná, hluboká, v projevech, citech a zkušenostech rozporuplná. Řečeno slovy jednoho z mott: „Člověk / je nekonečný sad!“ Člověk je individuum, ale jejich součet dává lid. Obtížně se provádí byť jen deklarativní obrat k člověku, když zákonem doby je kolektiv, nadto kolektiv určitým způsobem vymezený a určitými úkoly pověřený. Před vydáním knihy Kundera prohlásil, že usiluje, „aby jeho poezie byla zatížena skutečnou lidskou problematikou“.
Jak si takové zatížení představoval, lze odtušit z námětů a rozpracování jednotlivých básní i z šestidílné kompozice sbírky (proti obvyklým sedmi oddílům jeho románů). Vstupní básně vyhlašují, …
