Pinochetův vojenský převrat, od něhož právě uplynulo padesát let, znamenal pohromu nejen pro Chile – porážku utrpěla celá revoluční levice, ke které se do té doby hlásil i Roberto Bolaño. Jak se toto politické fiasko propsalo do jeho slavných románů z přelomu tisíciletí? A co si z nich můžeme odnést dnes?
Z Chile do Mexika už se Bolaño vrátil jako někdo jiný. Ilustrace Martin Kubát
Když jsem přijel studovat do Santiaga de Chile, divil jsem se, proč se jedna z nejdůležitějších ulic, spojující centrum s bohatými čtvrtěmi na úpatí And, jmenuje Třída 11. září. Že by si tu připomínali útoky na Světové obchodní centrum? Pak mi došlo, že jde o datum Pinochetova vojenského státního převratu a počátku diktatury v roce 1973. A že se tak ulice nejmenuje na památku obětí puče, ale na jeho počest. Tehdy se psal rok 2013, třetí dekáda návratu k demokracii, a země se chystala na čtyřicáté výročí převratu. Ulici nakonec stihli přejmenovat, protože už to i velké části mocných přišlo trapné, ale přízrak 11. září se nad Chile, a nejen tam, vznáší dál. Dědici tehdejších událostí jsme víc, než si myslíme. „Někdy mám pocit, že nás jedenácté září chce zkrotit,“ napsal v jednom pozdním, posmrtně vydaném eseji Roberto Bolaño; „fatální pocit, že nás jedenácté září nenávratně ovládlo.“ Ale v jakém smyslu? Odpověď nebude jednoduchá a nejspíš ani úplná, ale přesto …
