Virtuální hypertenze

Internet je prostředí nekonečného toku obrazů, které nás vábí a vtahují dál a dál. Stále více si přitom uvědomujeme, že v tomto prostoru, s jeho specifickou kulturou, estetikou a logikou, ani tak nekomunikujeme mezi sebou, jako spíše „něco“ komunikuje skrze nás. Jedním ze způsobů, jak se přiblížit k tomuto fenoménu, který nám zůstává z velké části skrytý a nepochopitelný, je poukázat na vlastní tělesnou zkušenost. Třináctý ročník Fotograf Festivalu, respektive výstava hypertension23, pracuje s metaforou hypertenze neboli vysokého krevního tlaku. V jaké mysli a v jakém těle se vlastně nacházíme, když se pohybujeme v prostředí internetu?

Probíhající fetival, kurátorovaný Monikou Čejkovou, zpochybňuje tradiční vnímání kyberprostoru jako místa pro svobodné rozpouštění identit a pomocí tří kapitol mapuje jeho historické proměny. Zatímco první část se věnuje otázce digitálních extenzí jako nástroje kontroly a dohledu (Cécile B. Evans, Markus Selg, Ian Cheng, Lawrence Lek), druhý oddíl nastiňuje možnosti jejich kritické reartikulace, spočívající zejména v postantropocentrické fenomenologii a queer „stávání se“ (Stef Van Looveren, aLifveForms, Sin Wai Kin). Poslední část pak ukazuje, jak se naše virtualizované schránky stávají primárním prostředkem komunikace, zatímco ta fyzická se nachází ve zvláštním limbu (Stephanie Comilang, Martins Kohout). Přestože se v úvodním textu kurátorka vrací k výstavě Jitro kouzelníků? z roku 1996, jejíž součástí byla i virtuální projížďka na kole nad malou dvoranou Veletržního paláce, podobně imerzivní zážitek nečekejte. Většina děl má dnes už tradiční formát galerijních videí, prezentovaných v oddělených prostorách.

Já je někdo jiný

Jakýmsi prologem je série fotografií a artefaktů fiktivní postavy Roberty Breitmore, která se v sedmdesátých letech stala alternativní identitou americké umělkyně Lynn Hershman Leeson. V kontextu výstavy jde o nečekaný návrat do minulosti, který funguje jako spojnice mezi analogovou, digitální a algoritmickou fotografií. Série Schéma neverbální komunikace Roberty například pracuje s představou fotografie jako nástroje medicínského poznání, které se ovšem neshoduje s tím, jak sami sebe vnímáme. Dílo tak předjímá situaci, s níž si pohrává následující instalace Hyperlinky, nebo se to nestalo Cécile B. Evans. Filosof Benjamin Bratton tuto situaci popisuje jako „obrácené tísnivé údolí“ (inverse uncanny valley). Označuje tím pocit, který zažíváme, když nahlédneme sami sebe zvenčí, očima technického aparátu – například jako avatar známého herce Philipa Seymoura Hoffmana, který ve videu vyjadřuje nespokojenost se svým digitálním protějškem. Kontrast mezi digitálními avatary a „fyzickým tělem“ podtrhuje instalace vyrobená z umělých květin a „bad copies“ digitálních fotografií rozesetých na koberci před videem.

Bylo­-li uvedené dílo jakousi bránou vedoucí od analogových sítí do digitální reality, následující díla posouvají problém virtuálního vtělení dál. Spekulativní animace Iana Changa Život po BOB. Studie o dívce Chalice se odehrává se světě, v němž se internet propojuje s lidskou psychikou a entity umělé inteligence obývají lidskou mysl. Pomocí poskytování motivace (Task BOB) nebo úlevy od zklamání (Affirmation BOB) jim pomáhají překonat nejistotu, kterou přináší ekologický úpadek i technologický pokrok. BOB je zkratkou pro „bag of beliefs“ a jako technologická manifestace self­-help literatury ve filmu ztělesňuje určitý způsob řízení subjektivity, extrapolovaný do podoby, v níž se vyjevuje jedna ze současných společenských rolí technologie. Obvyklé symbolické a kulturní jevy v Changově filmu mutují do nervového impulsu, kódu a simulace.

Na problém péče v současném kognitivním kapitalismu naráží také Černý mrak Lawrence Leka. Toto dílo ale na rozdíl od Changovy animace, ve které jsou schopnosti virtuál­ního organismu poměřovány na základě podobnosti s těmi lidskými, nabízí pohled z perspektivy samotné umělé inteligence. Je trochu škoda, že se na výstavě nedočkáme Lekovy počítačové hry Back Cloud Highway, která Black Cloud rozšiřuje a ve které se spekulativní narativ stává spekulativním zážitkem. Diváci a divačky tu pomocí dotykového rozhraní poznávají a doslova zakoušejí nové druhy tělesného prožívání, které stojí v jádru současné postantropocentrické citlivosti. Jaká těla se právě teď konstruují? Z čeho se vlastně skládají? A můžeme je ještě považovat za něco lidského?

Offline queerování

Lidská kultura je dnes propletená s neživým světem tak těsně, že nám mnohdy naše vlastní já může připadat jako cizí entita. Tento moment reflektují díla z druhého tematického okruhu, která na výstavě v duchu queer myšlení otevírají téma vztahu k sobě samým, jejž Teresa de Lauretis nazývá „pohled odjinud“. Německý umělec JP Raether ve své instalaci a s ní související performanci aktivuje „techno čarodějku“ Protektoramu, která je součástí skupiny uměle konstruovaných identit, souhrnně označovaných jako aLifveForms. Pomocí metafory zkapalněného galia, jež v instalaci proudí mezi lidským tělem a obrazovkami smartphonů, přiznává dějinnou roli prastarým entitám, kovům nebo minerálům, na nichž stojí současné dorozumívací technologie.

S podobným motivem se setkáváme i ve filmu Sen o celku v částech od Sin Wai Kin. V něm se jazyk přelévá mezi lidmi a jejich prostředím, které jako by promlouvalo za postavy a rozehrávalo vlastní fantazie. Jazyk se tak stává strategií „queerování“ sebe sama, jíž narušujeme ustálené pořádky a představujeme si život jinak, než nám předepisuje převládající heteronormativní společnost. I když se možná až moc upínám na kyber konotace tématu výstavy, volba děl pro tuto její část mě přece jen trochu překvapila. Spekulativní drag fikce Sin Wai Kin i queer performance Van Looverena – jakkoli jsou zajímavé a inspirativní – mi v kontextu výstavy, která řeší tříštění identit v tekutém světě digitálu, připadají až moc „offline“.

Tak daleko, tak blízko

Třetí tematickou oblast reprezentují spekulativní dokumenty Stephanie Comilang a Martinse Kohouta. Oba jsou aktualizovány výraznou instalací, která vychází z jejich estetiky a koncepčně nás přenáší do světa prezentovaných filmů. Instalace k sci­-fi dokumentu Pojď ke mně, Ráji od Stephanie Comilang rekonstruuje enklávy, jež si filipínské migrantky stavějí z krabicových lepenek uprostřed finanční části Hongkongu, aby v nich trávily nedělní volno. Děj sledujeme v tříkanálové videoprojekci optikou létajícího dronu, který pomocí signálu posílá vzkazy filipínských žen vzdáleným rodinám.

V době masivní exploatace lidské pracovní síly, v jejímž důsledku se život stává mechanickou a monotónní aktivitou, se naše virtuální já často stává jediným ostrůvkem intimity. O tom pojednává dokument Slides Martinse Kohouta, ve kterém partnerský pár s protichůdným životním režimem (když jeden spí, druhý pracuje) komunikuje pouze pomocí hlasových zpráv. Na výstavě je dvacetiminutový film rozšířen o rozměrnou prostorovou instalaci, ve které film sledujeme skrze okna místnosti postavené ze sádrokartonových přepážek, v níž se nachází několik plastových židlí. V tomto zážitku se odráží nejen opuštěnost hlavní postavy, která pozoruje svět okolo sebe skrze ochranné brýle, ale také obecnější životní pocit současného homo digitalis, který interaguje se světem pomocí těkavého pohybu prstem po obrazovce smartphonu, zatímco jeho tělo zůstává nehybné.

Desítka děl vystavených ve Veletržním paláci rozehrává poměrně širokou škálu možných podob našeho nového, virtuálního já. Přestože výstava k tématu přistupuje pomocí metafory vysokého krevního tlaku, která odkazuje k tělesnému aspektu prožívání digitálních sítí, jako diváci zůstáváme překvapivě pasivními konzumenty, kterým je obsah předáván vcelku popisným, videografickým způsobem. Jakkoli je sympatické, že se výstava neuchyluje k prvoplánové atraktivitě imerzivních médií a namísto toho usiluje o jejich kritickou reflexi, je možná trochu škoda, že více nepracuje s tělesnou iluzí, při níž se pocit proměnlivosti a nestálosti (těla a mysli, subjektu a objektu) projevuje asi nejsilněji. Na druhou stranu je skvělé, že se kurátorka ne­­uchyluje k jednoznačnému čtení současného kyberprostoru a nezapomíná například na queer komunitu, pro kterou virtuální prostředí často představuje záchrannou síť a možnost aktivní sebetvorby.

Autorka je historička umění.