Se slovenským válečným reportérem jsme mluvili o vnímání Ukrajiny po ruské invazi, složitosti novinářské práce v krizových situacích i propagandě, která formuje pohled na válku. Došlo také na nezbytnost kritického přístupu k informacím v době, kdy je stále obtížnější oddělit realitu od manipulace.
Na Ukrajinu často jezdíte, máte tam přátele. Po začátku plnohodnotné invaze jste se tam znovu vrátil a výsledkem je mj. kniha Zpěv sirén, která nese silnou osobní rovinu. Co bylo prvotním impulzem, kdy jste si řekl, „tohle musím napsat“?
Nevím, jestli byl nějaký prvotní impulz – spíš naopak. Nebyl jsem na Ukrajině několikrát, ale mnohokrát, jezdím tam už od roku 2016. Mnohdy jsem tam pobýval častěji než doma. Neustále jsem také dění na Ukrajině sledoval. Když vypukla invaze, nacházel jsem se na slovenských hranicích. V jejích počátcích jsme byli všichni v takové existenciální křeči, nejen Ukrajinci, ale i novináři. Po několika měsících intenzivního zpravodajství o válce mi začalo docházet, že v zásadě všichni píšeme totéž. A bylo to správné: situace byla natolik vyhrocená, že hranice mezi dobrem a zlem, mezi obětí a útočníkem, byly naprosto zřetelné, ani se to nedalo dělat jinak.
Co znamená psát o válce jinak než většina novinářů?
Uvažoval …
