Paní doktorka je impozantní žena

Novela Babička prozatím završuje volnou autobiografickou sérii Pavla Novotného. Na rozdíl od předchozích cyklů – Zápisky z garsonky, Dědek (oboje 2020; viz A2 č. 3/2021) a Procedura (2022) – se tentokrát nevypráví ve verších balancujících na hraně poezie a prózy, epičnost básní definitivně přerostla v regulérní vyprávění. Autor, jenž svou tvorbu schraňuje a komentuje v osobním internetovém archivu, o hlavní postavě nové knihy píše, že si sama tento tvar vyžádala. Byla příliš praktická a energická na to, aby ji mohl vměstnat – nebo „zvlnit“, jak sám říká – do veršů. Pragmatický byl sice i dědek, ale v Dědkovi převládl múzický vzdor samotného vypravěče a jeho útěky před dědkem i sebou samým.

V novele se skutečně odehrává něco trochu jiného, v autorově poetice nového – jednotlivé epizody jsou vyprávěny v detailech, autor bez zábran vrší synonyma, jako když dědek při řízení „naslouchal veškerému možnému drnčení, klepání, syčení a drhnutí“. Novotný, tvůrce radiofonických kompozic a badatel v oblasti fónické poezie, klade důraz na rytmus i v próze. Kupí věci a děje, většinou oddělené jen čárkami, jedno souvětí postihuje často celou situaci. Chytá čtenářstvo na vějičku příběhu, zatímco řetězením synonym a variantností rytmizuje text. Zároveň vystihuje babiččinu věcnost a horlivost, její rychlost. Jako by tím napodoboval povahu babiččiny řeči: „babička se vždycky tím svým proudem výkladu úplně zajíkala, zapomínala dýchat, jak mluvila a mluvila, jako by pořád běžela a utíkala“. Babičku lze zhltnout jedním dechem, pak znovu a zas, opakované čtení jí prospívá. Text novely ubíhá, jako když babička vnukovi předčítá: „hrozně rychle, zároveň neskutečně srozumitelně a jasně, mechanicky a pravidelně jak šicí stroj. Takže ty obrazy se vůbec nestačily vytvářet, vnímal jsem spíš jen proud slov a babičku samotnou než to, co je ve slovech.“ Novotný se ale také místy zamotává, jako by obkružoval stehem jeden bod, a na rozdíl od babičky tak dopřává čtenáři krátké chvíle oddechu pro imaginaci.

Ani daleko, ani blízko

Vliv na výslednou prozaickou formu Novotného prózy však nelze upřít ani Babičce národní, Němcové. S tou pojí autorovu hrdinku i role generála, správkyně pořádku abstraktního i konkrétního. Postava babičky dosud v jeho sérii zůstávala v pozadí, v předchozích cyklech většinou seděla v ušáku a pletla nebo luštila křížovky. Nyní vystupuje z textu čiperná a neposedná, s úmyslem procestovat a poznat celý svět, nenechat na ničem nitku suchou, s namířeným ukazováčkem, „co by ještě…“ mohl kdo udělat. V Babičce jako by se odhalilo, kdo za tím vším stojí, za celým tím řádem panujícím tam dole pod kopcem s garsonkou, kdo určil místo všech věcí v libereckém baráku po Němcích a svými úklidovými nájezdy se o to pokoušel i v garsonce. Dědek sice dospívajícího vypravěče tvaruje a vměstnává do „perspektivních“ studií i zaměstnání, je to však babička, kdo pokládal základy systému a do konce je držel – přestože příkaz „drž!“ zazníval od dědka. Babička ostatně stojí i za Novotného němčinou, již později vystudoval na univerzitě.

Zároveň jako by se babička nacházela v nejvhodnější pozici pro portrétování – ani moc blízko (jako matka, která spí hned vedle vypravěče nebo za prosklenými dveřmi ložnice), ani moc daleko (jako hrůzu vzbuzující dědek). Babička je centrem novely i domácnosti. „Paní doktorka, to je impozantní žena,“ poznamenávají její známí, z nichž ti nejosamělejší za ní docházejí domů a babička dává řád i jejich životům; potřebují ji stejně jako pacienti na poliklinice. V novele se podobně jako v předchozích cyklech promenuje velké množství postav, nebo spíše postaviček, které stručnou charakteristikou nabývají groteskních obrysů – například kulturista a řidič zájezdního autobusu Dušan, jenž si od babičky půjčuje; jakási Diana ze Švýcarska si u ní naopak peníze schovává.

Jako animovaný film

Babička ale také pravidelně mizí, ať už do svého nemocničního království, nebo jako průvodkyně s cestovkou do exotických lokalit. V předcházející Proceduře se na sklonku života vnukovi svěřuje, „že všechno / co na ní kdo obdivoval / že to byl útěk, nic než útěk / že ponořila se do všeho / a zapomněla“. Na co chtěla ale zapomenout? Na navždycky porouchané zdraví své dcery, patrně vlivem přesčasů u rentgenu v těhotenství? Nebo na dědka, co káže ledovou sprchu a klencáky, ale v noci potají upíjí griotku a láduje se buchtami, a tak mu stejně kornatí cévy? Zatímco babička utíkala – před domácností, nerudným mrmlajícím dědkem, jejich rozumným manželstvím –, dědek v její nepřítomnosti vzácně pookřával. Jeho „drž“ se přenáší i na manželství, v němž se má vydržet až do konce.

Absolutním opakem tvrdého řádu, zdravého životního stylu a disciplíny je pak garsonka vypravěčovy invalidní matky, k níž chodí její přátelé, „antisystémové existence“ (jako vypravěčův otec, neúspěšný malíř) a která později dožívá mezi knihami a papoušky, vínem a léky proti bolesti. Vypravěč s matkou se bizarně schovávají u sousedů, když k nim babička přijde uklízet, anebo babičku s dědkem pozorují z okna, „jak kráčejí jako drobné animované figurky“. Zde jako by opět fungovala nenápadná sebereflexivnost textu. Stejně jako ilustrace na obálce, která vyobrazuje dárek pro babičku (její moduritovou miniaturu sedící v ušáku se psem Nerem), i zmíněná „animovanost“ vystihuje grotesknost vyprávění, v němž jsou traumatizující události často zlehčeny svou tragikomičností. Babičku sleduji jako animovaný film ve stylu českých večerníčků, namluvených Jiřinou Bohdalovou nebo Jiřím Lábusem.

Nekonečno babiček

Novotného Babička je jednou z „nekonečna babiček“ současné literatury – řadí se k nim třeba nedávná slovenská Babička© (2023) Ivany Gibové, která podobně jako ta Novotného zachycuje titulní postavu v její tělesnosti a ambivalenci a skrze ni ukazuje celý porouchaný rodinný systém. Se zformováním babičky zápasil i básník Ondřej Macl ve svém debutu Miluji svou babičku víc než mladé dívky (2015): jeho text se láme, vlní i ztrojuje parafrázemi a intertextuálními odkazy. V posledku se přitom, jak naznačuje titul, jedná o milostné vyznání. Všechny tyto babičky jsou zároveň různými druhy „sebepsaní“, psaní o sobě skrze své bližní. Babička nutí k návratu na začátek, protože se pojí s dětstvím. Zatímco Gibová toto období života ironicky demytizuje, Novotný skrze groteskní a anekdotické vyprávění mytičnost spíše posiluje a svou poetikou připomene autobiografickou trilogii Bohumila Hrabala.

Starší Novotného tvorbě se celá volná série vymyká autobiografičností i introspekcí vypravěče. O zvláštní úkaz se jedná ovšem i v kontextu současného trendu autofikce a psaní o sobě. Za množstvím autofikčních textů stojí původně básníci a blízkost poezie a autofikce před několika lety naznačil Marek Torčík ve svém (k pojmu autofikce kritickém) textu pro Deník Alarm. Novotný jako by tuhle dynamiku ve své tvorbě, rozkročené mezi poezií a prózou, zachytil. Jeho poezie je nezvykle epická a naopak Babička se v závěru přece jen začíná „vlnit“ a skládat do veršů – možná v předznamenání další části série, jejíž počátek byl oceněn Magnesií Literou i Drážďanskou cenou lyriky.

Autorka je komparatistka.