Vždycky když u nás jednou za uherský rok proběhne pokus o nový squat, nepřekvapuje mě, že to končí rychlým fiaskem. Smysl tato aktivita dává už proto, že připomíná existenci krajních řešení. Ceny za bydlení v Česku patří k nejvyšším v Evropě, a je tak potřeba čas od času upozornit na to, že nechávat domy ležet ladem není ve veřejném zájmu.
Squaterské aktivity sleduje značná část společnosti s nelibostí – ani to mě příliš nepřekvapuje, nicméně argumentace, která negativní postoje podepírá, je mírně řečeno ubíjející. Squateři jsou smažky, nemakačenka, paraziti, kteří by měli být vyhubeni. Mírnější diskutující jim radí, ať si vezmou hypotéku, a diví se, proč se nejprve nedomluvili s majitelem. A všichni, kteří obsazování prázdných domů schvalují, pak musí čelit otázkám typu „Jak by se vám líbilo, kdybyste se vrátil domů z dovolený a zjistil, že vám byt někdo zabral?“, případně jsou hezky postaru označeni za komouše. Výše popsané reakce pochopitelně doprovázely i nedávnou třídenní evikci domu v Papírenské 7 v pražské Bubenči.
S tím, že je v ČR bydlení drahé a špatně dostupné, by nesouhlasil jen málokdo. Člověk by očekával, že v takové situaci by mohla tolerance k aktivitám typu squatingu stoupat, ale asi je to naivní. Vzorec uvažování zřejmě probíhá zhruba takto: „Všechno je tak strašně drahý, tak proč by sakra mělo pár smažek bydlet zadarmo?!“ Přitom není moc co závidět. Jakožto člověk, který aktuálně dává za bydlení takřka veškerý svůj příjem, závidím lidem pokoušejícím se v dnešní době o squating leda tak odvahu vystavit se v reálném životě tak vysoké míře nejistoty.