Pro Františka Xavera Šaldu to byl „ideový sensitiv“, pro Milana Uhdeho „největší básnický štváč“. Svým radikalismem a nesmlouvavou kritikou češství jako by si S. K. Neumann předpověděl své dnešní místo na okraji kánonu. Jak můžeme jeho pokus o spojení socialismu se svobodou dnes číst my?
Kresba S. K. Neumanna
Minulý režim udělal ze Stanislava Kostky Neumanna jednu ze svých ikon. Od básníka, který začínal jako individualistický anarchista a jenž byl vyloučen ze strany kvůli protestu proti stalinizaci v roce 1929, se opakovalo do omrzení celkem omezené množství básní – příznačně mezi nimi chyběly mnohé z jeho raně komunistické sbírky Rudé zpěvy (1923), příliš radikální na realitu po roce 1948. Ladislav Štoll ve své neblaze proslulé přednášce Třicet let bojů za českou socialistickou poezii z roku 1950 prohlásil Neumanna nejen za „prvního a největšího socialistického básníka“ (rozhodně přitom nebyl první – a těžko říct, jak se v této disciplíně měří velikost), ale také za „páteř vývoje české poezie za celé poslední půlstoletí“, a použil jej jako klacek k bití jiných, zejména Františka Halase.
Ideový sensitiv
Po listopadu byl Neumann samozřejmě v odlišné pozici. Namísto zájmu o jeho dílo přišel na přetřes jeho soukromý život, k čemuž …
