Je v nenávisti láska

Minulý režim udělal ze Stanislava Kostky Neumanna jednu ze svých ikon. Od básníka, který začínal jako individualistický anarchista a jenž byl vyloučen ze strany kvůli protestu proti stalinizaci v roce 1929, se opakovalo do omrzení celkem omezené množství básní – příznačně mezi nimi chyběly mnohé z jeho raně komunistické sbírky Rudé zpěvy (1923), příliš radikální na realitu po roce 1948. Ladislav Štoll ve své neblaze proslulé přednášce Třicet let bojů za českou socialistickou poezii z roku 1950 prohlásil Neumanna nejen za „prvního a největšího socialistického básníka“ (rozhodně přitom nebyl první – a těžko říct, jak se v této disciplíně měří velikost), ale také za „páteř vývoje české poezie za celé poslední půlstoletí“, a použil jej jako klacek k bití jiných, zejména Františka Halase.

 

Ideový sensitiv

Po listopadu byl Neumann samozřejmě v od­lišné pozici. Namísto zájmu o jeho dílo přišel na přetřes jeho soukromý život, k čemuž byly vydatným podnětem memoáry jeho druhé manželky Boženy Hodačové Neumannové, vydané půlstoletí po svém vzniku. Nejvýraznějším vyrovnáním s Neumannem se na dlouhou dobu stal esej Milana Uhdeho s výmluvným podtitulem Největší český básnický štváč (2002). Když vznikla internetová antologie poezie 20. století Vrh křídel, zahrnovala Neumannovy druhy Karla Tomana či Františka Gellnera, nikoli však Neumanna. Editoři podle svých slov nesledovali žádná objektivní kritéria a při výběru autorů šlo o editorskou a čtenářskou volbu. V situaci, kdy počet básníků postupně vzrostl na 365 a našel se prostor i pro takové eso, jako je Petr Kukal, ale pro Neumanna ne, se nelze zbavit dojmu, že jde o volbu dobově příznačnou.

Kdyby za to někomu stál, mohl být Neumann patrně dobrým námětem k podobnému odstřelu, jaký v posledních letech potkal tři nejvýznamnější české levicové spisovatele 20. století: Milana Kunderu, Vítězslava Nezvala a Egona Bondyho. Tak jako o nich vyšly mnohasetstránkové „character assasinations“, slepené z pohrdavého, superpodezřívavého a selektivního čtení jejich děl, politického hodnocení založeného na protilevicovém předsudku a především hromadě osobních drbů, nerespektujících ve snaze o výživný detail jakékoli hranice intimity, mohlo se to samé stát Neumannovi. Materiálu je dost. Jestliže Stanislav K. Neumann svého Jana Nováka, Krystynu Wanatowiczovou ani Mirka Vodrážku nenašel, je to především proto, že už je příliš daleko v čase. Z jedné části je ještě člověkem 19. století, té znepokojivé doby, kterou jsme si uzávorkovali jako příliš nudnou, jako něco, co můžeme přeskočit, přestože právě tehdy se utvářely klíčové okolnosti tvarující 20. století i to, co zatím přichází po něm.

Jak vlastně můžeme Neumannovi rozumět? František Xaver Šalda jej v jedné ze svých recenzí identifikoval jako básníka­-myslitele. „Pan Neumann je neobyčejně vášnivý, temperamentní sensitiv, ale, což bývá dosti řídké, sensitiv ideový. Záhy stvořil si pan Neumann svou odlišnou notu: propagační, ideovou, polemickou, jak by se dala nazvat. Není básnický malíř, je básnický architekt.“

 

Velikost básnického štváče

Šalda psal v devadesátých letech 19. století o této stránce Neumanna jako o dobově nonkonformní a špatně srozumitelné – v poezii nehledáme myšlení, a tím víc nám je podezřelé, pokud v ní někdo myslí politicky, pokud domýšlí a rozvíjí jednotlivé možnosti politického jednání. Jak přitom Šalda ukázal, nejde jen o myšlení, jde o myšlení propojené s emocemi. V básních jako by Neumann rozvíjel a doříkával emoční tóniny svých politických i jiných idejí. Podle Šaldy šlo Neumannovi těžko porozumět v době, která dávala tak jednostranně přednost emocím a také mystice před rozumem. Nevím, zda to neplatí pro každou dobu, zdá se mi ale, že to zcela jistě platí pro tu naši.

A tak nám návrat k Neumannovi­-básníkovi trval, vrátil nám ho až přesvědčivý esej Jakuba Vaníčka a Lukáše Prokopa (viz A2 č. 11/2021). Teprve po něm lze v dnešní době o Neuman­novi smysluplně mluvit. I pro tyto autory nicméně básníkovo dílo jako by začínalo až v Bílovicích, Knihou lesů, vod a strání (1914). Také proto o této sbírce dnes mluvit nebudu.

Nad Neumannovým dílem se nicméně stále vznáší odér „básnického štváče“. Uhdeho esej není prvoplánový životopisný útok, jde o vyargumentovaný text, dalo by se říci, že to je útok zpola neumannovský. Racionální básník je tu čten jako politický autor a jeho básně jsou redukovány na myšlenky. Uhde cituje Šaldu, ale bere si z něj jen Neumannovu racionalitu, ne senzitivitu. Sám přikládá k jednotlivým básním myšlenková a politická hodnocení své doby. Těžko je vyvracet – nelze popřít, že Neumann byl básnickým štváčem, a že to nakonec velkou část jeho tvorby zabilo.

Je ale potřeba dodat dvě věci. Především, nebyl jen básnickým štváčem. Uhde vyčítá i jeho přírodní lyrice, že je příliš myšlenková a vykalkulovaná, že i v přírodě básník najde to, co tam dopředu očekával. Řekl bych, že to vychází z představy o spontaneitě a nekonečné otevřenosti, která je nejpozději od Poeovy Filosofie básnické skladby (1846, česky 1932) poněkud překonaná, ale budiž. Neumannovy básně jistě zahrnují emoce, které lze shrnout pod „štvaní“, ale vějíř emocí, které se snaží pokrýt, je mnohem širší.

Druhou věcí je otázka, zda štvaní nesmí nikdy patřit do poezie. Jeden můj přítel, anarchista, který pod pseudonymem Ravašol publikoval řadu vesměs trochu nesnesitelných básní, napsal také dva verše, které podle mě představují dobrou odpověď na Uhdeho esej: „A třídní nenávist? I to je cit.“ Emoce politické a sociální zášti se nám nemusejí líbit a mohou mít otřesné důsledky. Těžko ale můžeme popřít, že patří k životu a že mají často dobré důvody. Nezaslouží si v takovém případě i básnickou reflexi a vystižení? Jistě, štváčství a nenávist jsou rozpoložení, která většinou vedou ke špatným koncům, obvykle i pro básníky, jež ovládly. O tom vypovídá příběh Stanislava K. Neumanna právě tak jako osud jiného spisovatelského štváče, Tadeusze Borowského, stalinisty s holokaustovou zkušeností, jehož příběh vypráví Czesław Miłosz ve své Zotročené duši (1952, česky 1992). Pokud nám ale předtím dokázali ve svém díle zanechat popis cesty, která je přivedla k okraji propasti, má to možná větší cenu než stylisticky kvalitní plkání lidí, kteří se nikdy o nic neušpinili.

 

Vypučel jsem nad bahna

Rád bych řekl, že anarchistická perioda (nebo spíš periody – v devadesátých letech byl Neumann anarchistickým individualistou, po ro­­ce 1900 se pod vlivem hornické stávky a četby Pjotra Kropotkina a Jeana Gravea vyvinul ke kolektivistickému anarchismu) k jeho básnickému štváčství nepatří, ale nebyla by to pravda. Právě tehdy Neumann poprvé a důsledně rozvinul některé prvky své pamfletické, ba někdy přímo paličské sebestylizace. Mnohé jeho rané sbírky by mohly být čteny jako až karikaturní ukázka toho, čemu Masaryk říkal „titanismus“. Přesto si našel několik vnímavých čtenářů, mezi než patřil F. X. Šalda. Právě ten ho dokázal číst i politicky, mimo jiné přesně přečetl anarchismus Neumannovy Písně nenárodní jako důsledný antirasismus. Neumann (poněkud pateticky) píše:

 

Eh, kolikže ras kříží se v proudu mé divoké krve

a kolik smíšených rodů smísilo mok její

tmavě rudý?!

(…)

Oh, pyšné Internacionály dítě stejně pyšné,

Krésus hrdým snem o příští anarchie,

tak přetrhal bych vše, čím jsem k hroudě

přirost

 

a v trysku mohutném blah rozletěl se v dálku,

kde mlhy veleměst a bouře oceánů.

 

A Šalda reaguje: „Tak silně a cele nečetli jsme ještě vyslovenu ideu Anarchie jako tu. Jak hluboce pochopil pan Neumann, že Anarchie přeskakuje, musí přeskakovat všechnu odvislost dědičnou… a tedy i národní.“

Můj nejmilovanější Neumannův verš napsal Šalda – z nepozornosti. Když se snaží zachytit Neumannův básnický i politický ideál a to, co jeho verše vyjadřují „přes zdánlivou nenávist (jež je pouze formou a prostředkem)“, cituje verš: „láska všech ke všem“. Žádný takový verš ovšem v Apostrofách hrdých a vášnivých (1896) není, Neumann píše pouze o „lásce všech“: „Však ty, již spoutaní anarchií zvou a vydědění královstvím božím, / ty, hrůzo žoldáků, já každé hnutí svalu a každý srdce tep na oltář tobě složím: / oh, k našim dětem aspoň, lásko všech, přijď záhy!“

Láska všech ke všem? Těžko říct. Ve skutečnosti se z Neumannna často ozývá silácké pohrdání malými a slabými, z velké části vyčtené z Nietzscheho. Božena Hodačová to zachycuje i v každodenním životě, kdy je jí vyčítáno, že se „zahazuje“ „s každou lidskou vší“. „Vypučel jsem nad bahna,“ říká Neumann v jedné básni z tohoto období a zdůrazňuje nesmířenost se světem, který ho obklopuje, jakkoli se mu nemůže zcela vyhnout: „Ale ty v bahnech moje kořeny!“

Součástí tohoto vesmíru je Satan, téma, v němž se proplétá Bakuninův anarchismus a dekadence Stanisława Przybyszewského. Tak jako u Bakunina je „protinožec Boha“ symbolem přesně těch vlastností, které chce křesťanství potlačit: individuality, síly, hrdosti až pýchy, radosti z darů života, odhodlanosti k boji… V básni Sen o zástupu zoufajících, která je právem vykládána jako symbolický přechod mezi individualistickým a kolektivistickým anarchismem, přivede Neumann zástup vyděděných nonkonformistů nejdříve před trůn Boha, jen aby zjistili, že je prázdný, a posléze před trůn Satana. Ten oslavuje „Život věčně se množící hmoty“ a posléze afirmativně promluví k zástupu:

 

Budou­-li vás pokořovati, najdete ve mně pýchu,

budou­-li vás utlačovati, najdete ve mně sílu.

A najdete ve mně radost, najdete krásu,

hledajíce veliký zápas.

Znáte ten zápas? – Vraťte se k zemi…

Vy znáte ten Veliký Zápas!

 

Patrně právem namítal Šalda, že vize všelidské solidarity má jak pohanské, tak křesťanské kořeny. V recenzi na sbírku Satanova sláva mezi námi (1897) zahlédl, řekl bych, klíčové Neumannovo pokušení. „Pan Neumann vidí chorobný, rozvrácený pokrytecký život dnešní k ‚nesnesení bídný‘, činí za něj zodpovědným křesťanský ethos (…) Ocitá se tím tak trochu na stanovisku Machiavelliho, jenž viděl svoji dobu tak hluboce a beznadějně chorou, že myslil, že není pro ni léku než v nejsilnějším jedu (…), ač je v jádře, tuším, racionalista, je nucen utéci se k primárním, prudkým, životodárným pudům.“ Myslím, že tady našel Šalda klíč k celému pozdějšímu Neumannovu vývoji. Prokletí přítomnosti znamenalo oslavu co nejdrsnějšího léku, který jediný nás může přivést k lepší budoucnosti. Jakýmikoli prostředky – zejména pokud starý svět dá svému prokletí za pravdu rozpoutáním pekla Velké války. To pak není žádná léčba dost tvrdá.

 

Bojovníkova empatie

Nicméně předbíháme. Se Šaldou se dostal Neumann do tvrdé polemiky už na přelomu století a nadlouho v něm ztratil patrně nejpozornějšího kritického čtenáře. V polemice s ním uplatnil tvrdost a drsnost, která se pro něj stala charakteristickou a s níž ještě ostřeji vystupoval vůči katolické moderně. Ostrých útoků se nezdráhal obecně. Tak vyzýval pokrokářského kritika Františka Václava Krejčího: „Nepozdvihujte prapor budoucích lidí!“ a dodává: „Je v nenávisti láska…“

Jeho texty z té doby ale nejsou jen útoky na oponenty a satanskou stylizací. Reflektuje leccos. Bizarní situaci, kdy jedinou obranou před cenzurou, která postihla několik Neumannových sbírek stejně jako sbírky jeho anarchistických druhů, je poslanecká interpelace, zachycuje v básni Příteli, jenž četl mé verše v parlamentě. Můžeme říct, že je hodně nevděčný. Popisuje nejen „ty stěny smutné a uposlouchané“, „odbarvené řeči a výkřiky čísi“, které mu charakterizují parlament, ale také apostrofuje přítele:

 

Ó řekni mi! Když pak vzals verše mé,

smutné to kvítí,

z bahnisek žalářů a z močálu našeho žití,

a znovu vzpomínal všeho, všeho, co srostlo

již s námi:

 

poctivých revolt zdupadných,

žalářů nad vo­dami

a pak snad i hesel a praporů, jichž tolik

již hnije a shnilo, –

ó, řekni jen, rychle, řekni mi, jak ti pak bylo?!

 

I v bojovné, anarchistické sebestylizaci dokáže projevit respekt k nepřátelům a vcítit se do nich. V básni Poprava vyjadřuje své pobouření nad moralistickou aférou, kterou rozpoutal tisk vůči národně sociálnímu vůdci Klofáčovi za to, že objal ve vinárně číšnici. „Před obč. Klofáčem jako politikem varuji své druhy vždy a všade jako před ‚prašivou ovcí‘. Ale na občana Klofáče uspořádána byla po mravných českých zemích štvanice z nečistých pohnutek. Chtěl jsem tedy demonstrovati, nikoli pro Klofáče, ale proti slídivým politickým a žurnalistickým psům, již ho štvali. Proto jsem napsal svou Popravu.“ V básni je vylíčena atmosféra štvanice, o které těžko můžeme říct, že ji neznáme: „A v atmosféře dusnější než jindy / jsou ruce ochotny se zatínati v pěstě, / jsou hrdla ochotna se uřvat nadávkami, / a lid… ochoten je zahrát si na luzu.“

 

Skutečnost drsná a velitelská

Komplementem Neumannovy poezie je jeho anarchistická publicistika a esejistika. I tam zůstává „ideovým sensitivem“, i tam provokuje a domýšlí různé možnosti. V eseji Jsem Rakušanem (1898) odmítá myšlenku českého státu. „Jsem proti Státu. Proto jaký by mělo smysl podkopávati jeden stát ve prospěch druhého? (…) kašlu na všechna státní práva. Proto jsem Rakušanem. Nepotřebuji nového státu, jsem­-li již ve státě a musím­-li vůbec ve státě býti.“ O rok dříve varuje v textu Právo lidu před socialismem jako novou reinkarnací křesťanství. Ač už tehdy uznává cíle socialismu, vnímá jej také jako ohrožení svobody, která může být jen a pouze individuální. Jeho varování zní až prorocky: „Pro nás právo lidu, jak mu sociální demokracie rozumí, neexistuje. Známe jen právo člověka, a to jest: býti sytým, nehladověti, moci žíti; pak jest právo těch, kteří dovedou být svobodnými, a to jest: být svobodnými (…) Avšak právo davu k tomu, aby s několika naučenými formulkami a se systémem uboze sbitým zotročil si jinak cítící a jinak myslící menšinu, (…) kdože mu je dal? kdože mu je posvětil?“ Neumann jako by předpověděl nesnášenlivost určitých podob socialismu a s nimi spojený intelektuální teror – na němž se nakonec sám podílel.

Ještě v následující dekádě, kdy už se sám se socialismem identifikoval, představovalo pro něj napětí se svobodou klíčovou otázku, jak je znát i z jeho knihy Socialismus a svoboda (1909). Odmítl si vybírat, stál na straně obou. O to pozoruhodnější je Neumannova publicistika i poezie z přelomu desátých a dvacátých let, kdy se domníval, že si vybrat musí: a jak víme, vybral si radikální leninský socialismus proti individuální svobodě.

Důvodů bylo víc, ale ten hlavní byl vcelku jednoduchý: deset let mezi Socialismem a svobodou a Neumannovým obratem k bolševismu, který vyjádřil svými články i básněmi v časopisu Červen (básně posléze shrnul do Rudých zpěvů), bylo poznamenáno především první světovou válkou, čtyřmi roky hrůzy, kterým se tehdy říkalo nejčastěji prostě „velká válka“. Starý svět jako by se rozhodl dát za pravdu propagandě svých nejostřejších kritiků, anarchistů, a ještě ji vyostřit, přehnat a poslat miliony lidí na smrt. Silnou sdílenou zkušeností nebyla jen válka, ale také bezmoc tváří v tvář válečným mašinériím – a závist vůči ruským revolucionářům, kteří se dokázali této bezmoci zbavit a změnit ji v úspěšný převrat.

„Ano, snili jsme,“ napsal Neumann roku 1920 v rekapitulaci svých předválečných názorů, „nejčistší sen anarchistický a – psali jsme krásné, nadšené, libozvučné články pro radost buržoazie, která má vždycky radost z neškodných idealistů, a pro radost proletariátu, který nás poslouchal – se založenýma rukama… Hrstka byla nás všude, v každém národě; popsali jsme mnoho papíru, pronesli jsme mnoho stejně libozvučných přednášek, byli jsme vestálkami sociálního ideálu – ale skutečnost šla přes nás, skutečnost drsná a velitelská, ubývalo nás spíše, než přibývalo, a skutečnost bez překážky hnala lidstvo – do světové války.“ Skutečnost drsná a velitelská… Tváří v tvář tyranii skutečnosti byla pro Neumanna klíčová reálná protisíla, to, že v bolševismu objevil „socialismus činu“, schopný konfrontovat svět, který se nedávno pokryl pavučinou zákopů. Jako by teď zcela zřetelně, slovy Šaldy, „viděl svoji dobu tak hluboce a beznadějně chorou, že myslil, že není pro ni léku než v nejsilnějším jedu“.

 

Zde jsem se neaklimatizoval

Rudé zpěvy bývají pro svůj název brány jako zpěvy komunistické pravověrnosti; ve skutečnosti jsou spíše verši o cestě ke komunistické straně. Uhde čtyři z nich rozebírá jako doklad básníkova „štváčství“; má bezpochyby pravdu, ale nikoli plnou. Jsou zároveň silnou poezií a v mnohém ukazují původní, revoluční komunismus, který byl posléze stalinismem spíš popřen. Zmíním alespoň tři. Žalm z roku 1919, kterým sbírka začíná, je uvedený mluvčím: „Já, národ český / a příliš brzy / vystřízlivěl jsem z krásného snu…“ Zklamání má mnoho podob: „V očích mám písek frází, / nervy mám strhány štvanicemi / a, vstanu­-li, tož se potácím / napravo, nalevo, / neznaje cesty k sobě. // Svobodu jsem si představoval, / v bratrství doufal jsem, / po míru toužil, / ale jen slova byla zaseta, / nikoli zrní. / Krev mi teče z cév a láska vyprchává, / o nekonečných mukách někdy se mi zdává, / o nesmírné cestě kamením…“ Báseň Socialistickým ženám pak obsahuje legendární výzvu: „Soudružky, / zastavte proudy své výmluvnosti, / zadržte řinčivé vyhrůžky! / Házíte hladovým ohlodané kosti, / a revoluce není řečnický výlet: / Učte se střílet!“

Těžko říct, jak moc chtěl ve skutečnosti pozdější československý komunismus u moci vzpomínat na své radikální počátky. Zcela jistě by ale nejraději vytěsnil další Neumannovu báseň, nazvanou Elegie. Neumann zde apostrofuje svého dávno zesnulého otce s naléhavě formulovanou otázkou:

 

Otče,

otče můj, tak nepravdivý již

jako to patero prvních mých let,

jsem spokojen se vším, čím v krvi mé dlíš,

čím jsi v ní a čím jsi v ní byl,

hlavu mám, jak vidíš, vzhůru,

soucit mám s protivníky,

nevyčítám –

leč smutný šeptám otazník jen

jak zrazený, tisíckrát zrazený sen:

proč jsi se, otče, počeštil?

 

Básník se cítí zoufale cizí „v zemičce barbarů? ne, v zemi občánků, / co chutnají jako vařený kaštan“. Neumann tu artikuluje nekonečné zklamání z české společnosti, pro niž má nakonec asi nejsilnější charakteristiku, jaká kdy byla Česku adresována: „vlažné bláto“. Je to země, kde „vznešenost kurví se s krutou nízkostí“, kde „básník dá změknouti mozku, / až přijde čtyřicítka“, a dokonce i Leninovo poselství se tu tak nějak umírní: „sedlák tě okrade, dělník si zavlastenčí, / a III. Internacionála se u nich pěkně ztenčí / v odznak a rudou pásku: / český komunista / před válkou občanskou varovný zdvihne hlas, / soukromé vlastnictví uctí v otrocké ženě – / sper je ďas! / Co mně a jim? / Loužičko česká, k tobě nepatřím.“

Neumannovým závěrem byla radikální cizost: „všude jsa doma, kde žije zvíře a člověk, / ač nechybělo vůle ni vroucnosti, / zde jsem se neaklimatizoval“. Jeho odmítnutí češství má hodně společného s radikalismem jeho mládí, vzpomeňme si jen, jak „vypučel nad bahna“ a „byl Rakušanem“. Těžko mohlo být přitažlivé pro český komunismus, který se posléze snažil co nejvíce „aklimatizovat“ s Nejedlým a dalšími představiteli stalinské fúze mezi nacionalismem a komunismem. Pro podobný radikalismus už místo nebylo.

A tak si Neumann svým důrazem na radikální cizost nejlépe předpověděl vlastní místo. Byl ve skutečnosti cizí v režimu, který se ho dovolával, byl cizí polistopadové éře. Otázka zní, co si z něj může vzít období, jehož kontury právě ohledáváme. Dokážeme si z Neumanna odnést inspiraci i varování? Promlouvají k nám dnes jeho verše a příběh autora, který chtěl spojit svobodu a socialismus (není to snad cíl navýsost aktuální?), ale nakonec se utopil v jedu, který měl být lékem? Myslím, že dílo „ideového sensitiva“ nám může pomoci promýšlet i naše vlastní dilemata.

Autor je politolog a publicista.