Limity utopie

Skotský spisovatel Iain M. Banks vystavěl svou sérii Kultura kolem vize blahobytného kosmického společenství humanoidních civilizací, jehož zdárný chod udržují umělé superinteligence nadané specifickými osobnostmi a ovládající kosmické lodě, jež brázdí vesmír. Od prvního dílu Pomysli na Fléba z roku 1987 (česky 2018) autor tento na první pohled utopický fikční vesmír používá k rozebírání řady různorodých témat, od válčení přes otázku intervencí do jiných kultur po roli her v civilizaci. Česky zatím vyšly první tři díly celého cyklu a kniha Líc a rub (1998, česky 2002), která do světa Kultury patří jen okrajově. Každý díl je samostatný román, který se dá číst i bez znalosti předchozích, takže se nakladatelství Planeta9 rozhodlo několik starších knih přeskočit a aktuálně vydalo až poslední, devátou knihu Vodíková sonáta (The Hydrogen Sonata), původně publikovanou v roce 2012.

Tváří v tvář času

Kultura byla Banksův celoživotní literární projekt a Vodíková sonáta vyšla rok předtím, než autor veřejně oznámil, že trpí smrtelnou nemocí, které ještě téhož roku podlehl. Tehdy jako devětapadesátiletý ještě stihl napsat poslední realistický román The Quarry (Lom, 2013), nicméně už Vodíková sonáta je prodchnutá motivy spojenými se smrtelností, byť je stejně jako ostatní knihy Kultury zároveň plná ironie a vystavěná jako žánrové, v zásadě akční vyprávění. Banks je brilantní právě v tom, jak dokáže vytěžit atributy klasické space opery coby terén, na němž může nově rozvrhnout existenciální a civilizační dramata.

Celá série je vystavěná na představě mírumilovného, prosperujícího společenství obývajícího rozlehlé prostory kosmu, nicméně tato situace ještě více zdůrazňuje fakt, že za hranicemi maximalistické fantazie se stále rozprostírá neuvěřitelně rozlehlá a v principu neprozkoumatelná hlubina vesmíru. Lidský život, na jehož pohodlný chod dohlížejí inteligentní stroje, jako by tím ztrácel na významu, což Banks opakovaně zdůrazňuje neustálým přikládáním absurdně velkých měřítek – biologičtí jedinci jsou bezvýznamní vůči umělým inteligencím Kultury, celé civilizace se perspektivou kosmických dějin mění v pouhá mraveniště a jejich dějiny se stávají tváří v tvář hlubokému vesmírnému času anekdotami.

Lpění na existenci

Poslední román Kultury se zaměřuje právě na motivy související se smrtelností, respektive někdy nesmrtelností, a s hledáním smyslu života v nezměrném kosmu. Název knihy je titulem fiktivní skladby, která je extrémně náročná na zahrání, a dokonce přímo pro ni musel být sestrojen speciální hudební nástroj. Hlavní hrdinkou je hudebnice, která si kvůli tomu, aby mohla Vodíkovou sonátu zahrát, musela nechat implantovat druhý pár rukou. V jedné scéně knihy slyší, jak android ovládaný umělou inteligencí zahraje tuto skladbu s bravurou a výrazem, na který ona musí dlouze a klopotně trénovat. Kromě toho, že se tento výjev dnes dá snadno číst jako (nezáměrný) komentář k současné generativní AI, je perfektním příkladem plíživé bezúčelnosti na pozadí románu. Ten je vystavěn na jednu stranu jako akční dobrodružný příběh o několika frakcích pátrajících po tajné informaci. Zároveň se ale ona informace týká možného náboženského podvodu, díky němuž celé civilizace uvěřily v existenci posmrtné nirvány, a proto se dobrovolně rozhodly k řízenému usmrcení celé populace. Pravdu o původu kosmického náboženství zná jen muž, který pomocí biotechnologií udržuje sám sebe při životě dlouhé věky, při nichž mění vlastní tělesné proporce do té míry, že se stává jinými živočišnými druhy a zároveň si uchovává své vzpomínky v mozkových centrech rozprostřených po celém svém těle. Lpění na existenci a otázka dlouhověkosti se promítá i do řady vedlejších zápletek – hrdinka například navštíví prastarého robota, který tráví poslední staletí tím, že na odlehlé opuštěné planetě staví monumentální, ale ve výsledku bezúčelný ekvivalent vodního labyrintu.

Vodíková sonáta v roce 2012 nepůsobila tak svěže jako Pomysli na Fléba v roce 1987, kdy se Banksovi podařilo vytvořit space operu cyberpunkové a následně i postmoderní éry science fiction. Cyklus Kultura nicméně i ve svém závěru představuje šťastné spojení literárních ambicí s radostným využíváním žánrových prvků. Jeho hluboce ironické příběhy z budoucnosti, která se jeví jako splněný sen celého lidstva, pořád přinášejí fascinující zkoumání limitů utopie.

Autor je publicista.