Protimluv 2025, 67 s.
Doma v bezpečí, už spojení těchto slov vytváří napětí. Samozřejmé je v ideálním světě, ale v tom našem, kde se i doma umírá? Ostravský básník Petr Ligocký ukotvuje bezpečí ve svém domově, kterým je česko-polské pohraničí. Sbírku věnuje rodině a krajině, řekám či zaniklé vesnici svého dětství Gorzyczki. Vzpomíná na mrtvé či již nejsoucí, „jsem tu sám / i nejsem“ znějí poslední verše. Ligockému jde právě o toto spojení, v konceptuálně sevřeném souboru básní promlouvá hned za tři generace své rodiny, krom sebe (Pupus) také za otce (Ictys) a dědu (Pro avus). Texty čtené nahlas splývají a získávají charakter vyprávění. Probleskne však i lyrika, z konceptu se vymaňují a rozevírají jej krátké verše à la haiku či zachycení letmých okamžiků, která evokují básně v próze Matěje Hořavy. Jemné pozorovatelství a spřízněnost lidí, nejvíce dědy, s drobným zvířectvem – s králíky, holuby – připomene také oceňované verše současného debutanta Lubomíra Tichého. Ligockého verše jsou intimní – otce i dědu oslovuje „ty“, a mihne se jimi krom něhy také marnost – při vzpomínkách na brigády v továrně – či implicitní výčitky obrácené k sobě, pronesené s rezignací a přijetím. Jeho generace už má telefon „v režimu nerušit“, a za to se platí jistá cena: „máma bude muset / zase sama zvedat / tátu z podlahy“. Přestože ve sbírce převažuje skličující atmosféra, verše nabízejí i útěchu a pokoj, právě v lyrických pasážích. Možná jde o variaci na jazyk rostlin, který se objevuje v úvodním citátu Małgorzaty Lebdy. Pak „vsedě u řeky / košatá křídlatka úzkosti ve mně / tiše vadne“.