Přestat těžit nestačí

Jsem slezský horník silný jak tur,

dobývám uhlí zpod našich hor.

A tady v Turówě je domek můj,

tam stará čeká mě, zobáček můj.

(Zpěvník Turówa, 1997)

I když se hnědouhelný důl Turów podobá mnoha dalším povrchovým dolům, je podstatně známější. Díky poloze ve výběžku Polska těsně u hranic s Českem a Německem se z něj stala politická a mediální kauza mezinárodních rozměrů. Když polské úřady v roce 2021 povolily další těžbu v rozporu s unijními zákony a její konec odsunuly až k roku 2044, česká strana se nejprve bránila. Pak se ale spokojila s kompenzacemi a široce kritizovanou mezivládní dohodou o řešení vlivů těžby. My jsme se do polské Bogatynie a k dolu a elektrárně Turów vydali i proto, abychom zjistili, jaké má vytěžený kraj vyhlídky na spravedlivou transformaci.

Místo lázní důl

K dolu se dá z Česka snadno dojít pěšky. Vyrážíme odpoledne z Václavic u Hrádku nad Nisou – jedné z vesnic, kde řada lidí přišla kvůli těžbě o pitnou vodu. K okraji jámy jsou to odtud jen tři kilometry. Začíná pršet, a tak se zastavujeme v místní hospodě, která právě otevírá. Postarší hospodská říká, že lidi řeší nedostatek vody všelijak, často si kupují balenou. Hlavně se už ale z kompenzačního fondu Turów staví nový vodovod. Tím pro paní za výčepním pultem větší problémy končí – na důl za zády je zvyklá, pamatuje ostatně ještě těžbu lignitu v samotném Hrádku nad Nisou, která skončila v roce 1972. Na polskou stranu do Bogatynie jezdí občas do Biedronky: „Ono je to vlastně docela pěkné městečko. No, však uvidíte.“

Protože se Václavice schovávají v údolí, není blízkost dolu tak znát. Vše se změní, když kolem bývalé fary vystoupáme ke vsi Uhelná, která už leží přímo u státní hranice. Za polem začíná vykukovat rypadlo, které je vidět i přes nedávno navršený zemní val, jedno z dalších opatření na zmírnění dopadů těžby. Až se za pár hodin setmí, začne rypadlo svítit. A důl také začíná být slyšet, zatím jen tlumeně. Pravidelné měření hluku je součástí česko­-polské dohody a podle čerstvé zprávy byly během několika týdnů minulého roku noční hlukové limity v Uhelné a Oldřichově krátkodobě překročeny sedmkrát.

Nový val je dlouhý necelý kilometr, takže stačí popojít, aby se otevřelo celé zdejší panoráma. Zatímco za zády máme Lužické hory a Ještědský hřbet, před námi zeje pět kilometrů dlouhá a pět kilometrů široká díra, která hučí, jako by v dálce projížděl nekonečný nákladní vlak. V příštích letech se má ještě zvětšit a její hloubka pomalu dosahuje úrovně mořské hladiny. Vpravo od ní leží město Bogatynia a za ním se vrší dvě stě metrů vysoká výsypka o podobné rozloze jako důl – zatímco několik vesnic bylo kvůli uhlí odtěženo, další byly zasypány hlušinou. Za dolem se pak tyčí dýmající komíny a chladicí věže uhelné elektrárny. Ať se v následujících dnech pohneme kamkoli, nikdy nám nezmizí ze zorného pole.

Silnice do Bogatynie klesá kolem zbytků lesa a napůl vysídlené místní části, dřív samostatné vesnice Opolno­-Zdrój, kam dorazíme těsně před soumrakem. Zašlou slávu připomínají rozpadající se vily a lázeňské budovy zarůstající křovím. Kdysi vyhlášené středisko, kam od poloviny 19. do poloviny 20. století jezdily tisíce návštěvníků, dnes čeká na svůj ortel. Léčivé prameny zmizely koncem padesátých let, kdy je pohltil povrchový důl.

Na návsi před kostelem si nás odchytne hovorný chlapík. Je aktivní v místním dění, ale jméno uvádět nechce. Se svými názory je tu totiž v menšině – přeje si, aby těžba skončila brzy, a to přesto, že v dole teď sám pracuje. Po návratu z práce v cizině to bylo nejsnazší řešení. Ptáme se, jestli důl opravdu zlikviduje většinu zbývající části vesnice. „To se právě neví,“ odpovídá. „Variant rozšiřování těžby je víc, a můžou se několikrát změnit, stejně jako politická reprezentace. Ti, kdo z Opolna neodešli už dřív, by rádi zůstali. Šance tu jsou, ale garance žádné.“ Nikdo, ani vedení města Bogatynie nedokáže říct, jestli náves, na níž stojíme, bude za deset let existovat.

Do centra patnáctitisícového města přicházíme za tmy. Ulice jsou takřka prázdné, trochu živo je jen kolem kebabárny. Zbývá ještě Żabka, před kterou se parta kluků a holek u auta domlouvá, co nakoupit k pití. V jedenáct prodejní doba končí a tím se život v městečku uzavírá.

Slunce na chladicí věži

I když to tak večer nevypadalo, hospodská z Václavic měla pravdu – centrum Bogatynie je opravdu docela pěkné, minimálně těch několik uliček s historickými podstávkovými domy, typickými pro celé polsko­-německo­-české trojmezí. Hlavní objekt našeho zájmu se ale nachází o několik kilometrů dál. Nechceme­-li se nechat ukolébat malebností polského maloměsta, musíme vyrazit k dominantě kraje – uhelné elektrárně Turów, majestátně se tyčící kus od obrovské jámy, která ji sytí. Oboje je pro jedny symbolem brutální exploatace přírodních zdrojů a krajiny, pro druhé ale zůstává možná poslední jistotou v současném světě, který na budoucnost svých periferií příliš nemyslí.

Městský autobus odjíždí od dávno zrušeného nádraží jen několikrát denně. Veze nás po okraji výsypky a mezi všudypřítomnými připomínkami zdejšího uhelného hospodářství – míjíme nekonečná potrubí, pásové dopravníky, odstavné koleje a různé průmyslové budovy. Slunce navíc zrovna překryjí těžké mraky a vše se sladí do odstínů šedé a béžové, zřejmě aby iluze zmaru byla dokonalá. Konečná zastávka se nachází přímo u šesti obřích chladicích věží. Jedna z nich je odshora dolů pomalovaná sytými barvami – na modrém a zeleném pozadí ozařuje celé trojmezí veliké žluté slunce. Barvy jsou ale oproti propagačním materiá­lům notně vybledlé. Do roku 2044 už je asi nikdo nepřebarví.

Elektrárna ze všeho nejvíc připomíná strašidelný hrad. Neustále vyluzuje hučivé zvuky a chrlí oblaka kouře a páry, zatímco v podhradí se krčí meziválečné domečky poddaných, kterým nezbývá než sloužit krutému pánu, aby neumřeli hlady. V dole, elektrárně a dalších částech zdejšího energetického komplexu pracuje téměř pět tisíc lidí – jde tedy o víc než polovinu všech pracovních míst v Bogatyni.

Uhlí se kolem Turówa začalo těžit už v 19. století a dlouho se spalovalo v dnes už odstavené elektrárně Hirschfelde na druhé straně řeky, která před rokem 1945 ještě netvořila hranici – na obou stranách bylo Německo. Po válce na místo odsunutých Němců přišli Poláci, z městyse Reichenau se stala Bogatynia a uhlí ji ovládlo úplně. V německém i polském názvu se ozývá slovo „bohatství“, a papírově jde skutečně o jednu z nejbohatších obcí v zemi – to, co máme před sebou, tomu ale nenasvědčuje. Z hlediska Polska jde navíc o odlehlý výběžek, odkud je blíž do Prahy nebo Drážďan než do krajského města Wrocławi, vzdáleného skoro dvě stě kilometrů.

Elektrárna, která nám vyplňuje celý horizont, funguje od roku 1962. Celkový výkon činí dva gigawatty – víc než kterákoli uhelná elektrárna v Česku – a zajišťuje sedm procent produkce elektřiny v Polsku, tedy pro téměř tři miliony obyvatel. Stejně jako důl patří do portfolia společnosti Polska Grupa Energetyczna (PGE), jejíž akcie drží převážně polský stát. Zároveň je turówská elektrárna devátým největším emitentem skleníkových plynů v EU. Evropskému žebříčku znečišťovatelů mimochodem vládnou tři firmy: polská PGE, německá RWE (vlastněná převážně velkými investory) a EPH českého oligarchy Daniela Křetínského.

Všichni chtějí pryč

Jak se ale pod komíny žije? Za chladného jarního odpoledne není snadné v ulicích místní části Turoszów někoho potkat. Nakonec u jednoho omšelého domu zahlédneme skupinku mladíků opravujících motorku. Umounění, ve špinavých hadrech, které na sebe člověk obvykle při podobných činnostech navlékne, v blátě na nevydlážděném dvorku a s obřími komíny za zády jako by vypadli ze stereotypních obrazů o depresivní východní Evropě – ačkoli by se na podobný výjev dalo snadno narazit třeba i na německé straně hranic. Ptáme se, jestli mají v plánu v Bogatyni zůstat. „Tak to určitě ne,“ říká jeden z nich a ostatní tiše souhlasí. „Chci do většího města, aspoň třeba do Wrocławi. Tady není nic, ani pořádná práce, ani kam jít. Všichni chtějí pryč.“ Další dodává, že se tu hodně fetuje. „A co?“ zajímá nás. „Amfetamin, metamfetamin, tomu se říká piko jako u vás,“ vyjmenovává kluk v tmavé bundě. „No a samozřejmě tráva.“

Místní TV Bogatynia loni natočila pěkný (a smutný) dokument Budoucnost Bogatynie očima mladých – tedy „těch opomíjených, pro které celou tu budoucnost chystáme“. Všichni chtějí odejít hned po střední škole. „V jiných městech taky nemají důl a elektrárnu, a fungujou,“ poznamenává Wojtek z místní metalové kapely. „Ani důl, ani elektrárna nás vlastně vůbec nezajímají,“ říkají Klaudia a Zuzanna ze čtvrtí hned u elektrárny. Mnohem víc řeší to, že jsou odkázány na autobusy, kterých jezdí málo a ty do okresního Zgorzelce jsou navíc hrozně drahé. V jejich čtvrti není co dělat, obzvlášť večer a o víkendu, kdy je zavřeno v místním kulturním středisku. „Dá se jít k Nise. Ale tam je to taky nic moc, ani lavička tam není. Za řekou už je Německo, tam se stavějí hezčí domy, cyklostezky, mají koupaliště, mnohem líp to vypadá,“ dodávají trochu naivně dívky.

Před šedesáti lety, v heroických budovatelských časech, sem lidé naopak přicházeli, mnozí tu založili rodiny a už zůstali. Ani tehdy to ale nebyl žádný med. „Se stavařem v Turoszówě – bylo smutno, to víš sám,“ zpívala Łucja Prus v jednom dobovém šansonu o tom, proč odešla od muže zpátky do Varšavy. Touha ­utéct jako by tu byla všudypřítomná.

V souvislosti s udržením obyvatel se neustále mluví o nových pracovních místech. Na největší z novějších podniků se jdeme podívat, leží hned za chladicími věžemi. Po hlavní silnici bez chodníku se v dešti blížíme k obřímu desetihektarovému skleníku firmy Citronex, která tu už deset let pěstuje rajčata – ta se pak rozvážejí třeba do supermarketů Biedronka. I ze skleníku se brzy stala mezinárodní kauza, protože produkoval světelné znečištění viditelné desítky kilometrů daleko a srovnatelné se stotisícovým Libercem. Po několika letech firma skleníky zastínila, takže už tolik nezáří. Ani tak ale nejde o vzor spravedlivé transformace. Citronex potřebuje hlavně nekvalifikované pracovníky a průměrný výdělek je tu nižší než v uhelném sektoru. Skleník navíc využívá odpadní teplo z elektrárny, což dočasně dává smysl, ale s koncem uhlí se může celý podnik přestat vyplácet.

Nevíme, na čem jsme

Přestože Dolní Slezsko patří k liberálnějším částem Polska, v Bogatyni vládne národně konzervativní Právo a spravedlnost. Je to ostatně typické i pro další uhelné regiony země. Starosta Bogatynie Wojciech Dobrołowicz byl i v českých médiích zmiňován jako tvrdý zastánce pokračování těžby. Na podzim 2021, kdy se schylovalo k podpisu česko­-polské dohody, byl dokonce na audienci u papeže Františka, během níž ho poprosil o modlitbu za zaměstnance uhelného komplexu a spravedlivou transformaci – i když se návštěva odehrála pod hlavičkou iniciativy za rozvoj elektromobility.

Při setkání na radnici na nás ovšem čtyřicetiletý politik nepůsobí jako nějaký uhelný fanatik. Nejspíš je mu jasné, že bychom se na spoustě věcí neshodli, ale jak sám zdůrazňuje, je zvyklý jednat se všemi aktéry, včetně ekologických organizací. „Tady nicméně nejsme na místě, kde by padala rozhodnutí ve věci Turówa,“ říká nám hned na začátku. Důl i elektrárna patří polostátní společnosti PGE, a blízkou budoucnost regionu má tak v rukou hlavně středopravicová vláda Donalda Tuska. Ta se ale k rozhodnutí o termínu konce těžby nemá.

„Přechod z průmyslové monokultury na jiné obory se musí odehrát v delší časové perspektivě a musí jít o spravedlivý proces,“ říká k tomu starosta. „Co tím myslíme? Aby se nezhoršily životní podmínky obyvatel. Celou dobu v této transformaci zdůrazňujeme společenský, lidský aspekt. A v závislosti na rozhodnutí o tom, ve kterém roce důl a elektrárna skončí, potřebujeme do daného roku zajistit lidem pracovní místa.“ Vytvořit tisíce pracovních míst je ale pochopitelně nad možnosti samosprávy. „Máme v místní části Porajów přes 150 hektarů a díky podpoře minulé vlády jsme dostali 93 milionů zlotých na to, abychom tam připravili průmyslovou zónu. Budeme hledat investory, ale na to opět potřebujeme čas. Ve Wał­­­brzychu v devadesátých letech rychle pozavírali uhelné doly – a město se z toho vzpamatovává dodnes,“ říká Dobrołowicz. Poznámka o Wałbrzychu, městě asi sto kilometrů odtud, kde se dodnes stává, že lidé kutají uhlí samostatně načerno, nám připadá výmluvná. Obyvatelstvo uhelných oblastí má v paměti případy zpackané transformace v rámci šokové terapie, a tak radši jakoukoli změnu oddaluje, dokud je to jen trochu možné.

„Koncese do roku 2044 neznamená, že to tak bude, a my potřebujeme vědět, jaké jsou plány – jestli půjde o rok 2035, 2040…“ pokračuje Dobrołowicz. „Nejsme tak zatvrzelí, abychom říkali, ‚uhlí a jen uhlí‘, ale voláme po spravedlivé transformaci, a k tomu potřebujeme čas, peníze a podporu od vlády.“ Když se ptáme na budoucí osud vesnice a někdejších lázní Opolno­-Zdrój, starosta neodpoví přímo: „Ten případ v malém ilustruje situaci našeho regionu. Nevíme, na čem jsme. Častěji se dnes o něčem dovídáme z médií, než aby s námi někdo mluvil. Stalo se, že do Turówa přijeli zástupci vlády, ale nesetkali se ani s místními, ani se mnou, a lidé ode mě jako od starosty očekávají informace. Sám jsem premiérovi psal už třikrát.“ Plánů spravedlivé transformace prý vzniklo už pět, ale všechny zůstaly na papíře – chybí hlavně harmonogram fungování komplexu Turów, bez kterého se dá těžko pohnout. Jedna z mála pozitivních věcí, která má nastat v dohledné době, je obnova železničního spojení do Zgorzelce.

I ve věci vylidňování podle starosty tahá samospráva za kratší konec provazu: „Máme sice vizi, jak tu udržet mladé, ale nemáme k tomu nástroje. Mým snem je, aby tu vzniklo něco výjimečného, co by přitáhlo kvalifikované lidi. Třeba něco jako Centrum astrofyziky v nedalekém Görlitz.“ Ne každé místo s utlumovanou těžbou ale může v něco takového doufat. A tak se Bogatynia snaží aspoň nalákat turisty. Dokladem je i obrazová publikace o místních roubenkách, kterou dostáváme na rozloučenou.

Obsazené rypadlo

Jak dlouho se ještě bude v Turówě těžit, není schopen (nebo ochoten) říct nikdo. Nejspíš do té doby, dokud se to bude PGE vyplácet. Pokud jde o právní stránku, 18. března 2025 zrušil Nejvyšší správní soud ve Varšavě rozsudek nižší instance ve věci ochrany životního prostředí, takže těžba může pokračovat. PGE v následném komuniké uvedla, že „byly provedeny četné investice minimalizující i ten nejmenší ekologický dopad“. Rozsudek přivítala i místní odborová organizace Solidarność, jejíž předák dodal, že „musíme počítat s dalšími útoky ekoteroristů na náš důl“.

Jeden takový „útok“ přišel hned pár dní po našem odjezdu. Dvacet aktivistek a aktivistů hnutí Greenpeace vylezlo 7. dubna na rypadlo a vyvěsilo mnohametrové transparenty. Na jednom z nich byla fotka Donalda Tuska a nápis „S uhlím je konec. Premiére, postarej se o lidi!“. V něčem se tedy Greenpeace s pravicovým starostou skutečně shodnou – vláda má říct jasné slovo a připravit harmonogram transformace. Rozcházejí se ale pochopitelně v otázce časových horizontů. „Elektrárna a důl neskončí ze dne na den, ale už v blízké budoucnosti bude další dobývání a spalování uhlí v Turówě nerentabilní. Vládní i nezávislé analýzy ukazují, že se tak stane už po roce 2030,“ napsala nám polská pobočka ekologické organizace v komentáři ke své přímé akci. I Greenpeace volá po spravedlivé transformaci, po vypracování plánu, na jehož základě může region získat zdroje z příslušného státního fondu, a po lepší spolupráci PGE s místní radnicí. Ohledně podoby transformace ale odpověď příliš konkrétní není – zdůrazňuje hlavně diverzifikaci hospodářství, jež „umožní najít práci lidem, kteří o ni přijdou v důsledku zavření Turówa“.

Jak ustát konec uhlí?

Abychom měli úplnější obrázek, jedeme se podívat i na německou stranu hranic. Ocitneme se opět pár set metrů od turówské elektrárny, ale dostat se tam dá jen velkou oklikou – autobusem do Zittau neboli Žitavy a potom vlakem do Hirschfelde. Když dojdeme k řece, díváme se přes ni přímo na místo, kde dívkám z Turoszówa chybí lavička. Především tu ale chybí lávka. Ačkoli je tok Nisy široký jen pár metrů, nelze ho mezi sousedními obcemi nijak překonat. Nepřístupný zrezivělý most zarůstající stromy a trávou jen posiluje iluzi Turoszówa jako zakletého městečka. V časech Schengenu jde o takřka neuvěřitelný výjev a připomínku dob, kdy bylo tolik evropských hranic nepřekonatelných.

Hirschfelde, které do devadesátých let také žilo z uhelné elektrárny a těžby, se vlastně od Bogatynie na pohled moc neliší. Jsou tu podobné roubené domy a podobně pusté ulice. Před deštěm se schováváme na autobusové zastávce s knihobudkou. Nejspíš tím budíme podezření, protože po chvíli k nám zamíří dvě starší ženy. Když se ale dáme do řeči, ukáže se, že jedna z nich je místní zastupitelka za sdružení nezávislých – představí se nám stroze jako Frau Bachmann. Dovídáme se od ní, že ani tady nechtějí mladí zůstávat a kraj se vylidňuje. Po konci uhlí navíc přišla velká nezaměstnanost: „Spravedlivá transformace? O tom nemůže být řeč. V tomhle se nám znovusjednocení Německa nevyplatilo, i když v mnoha jiných věcech ano.“

Ptáme se na chybějící most do Polska. Místní by prý byli spíš pro, ale radnice to vždycky dá k ledu. „Takhle nám teď třeba v Hirschfelde zavřeli bazén, odůvodnili to vysokými náklady. Přitom kdyby byl most, mohli by bazén využívat i Poláci,“ říká paní Bachmann, a my si hned vzpomeneme na dívky z polského dokumentu. Pro tolikrát zdůrazňovanou přeshraniční spolupráci to není kdovíjaká vizitka. „Takže děcka od nás teď jezdí na plavání do Žitavy, dvacet minut tam a zpátky,“ uzavírá zastupitelka.

Loučíme se s paní Bachmann i její mlčenlivou společnicí a vracíme se na vlak. Jsme v kraji, který po deindustrializaci patří v Německu k nejchudším a volby tu vyhrává krajně pravicová AfD. Čeká podobný vývoj i Turów a okolí? Příběhy regionů upouštějících od uhlí jsou bohužel napříč středoevropskými zeměmi podobné – málokde se podaří změnu sociálně ustát. Vytěžili jsme je, abychom z nich získali energii, kterou jim teď neumíme vrátit. O dopadech těžby a spalování uhlí víme desítky let, a přesto ani poměrně bohaté evropské země nedokážou skončit s uhlím, aniž by tím dávaly v sázku postavení regionů, v nichž se dobývalo. Náš stávající ekonomický a sociální systém nejspíš něco takového ani neumožňuje. Víme, že přestat těžit nestačí. Co všechno ale bude potřeba udělat, aby to stačilo?

Text vznikl s podporou Nadace Rosy Luxemburgové.