Do pozdního, pořád ještě docela chladného a docela zeleného jara, v němž člověk čeká, kdy to všechno ztratí barvu, patří podle různých liturgických kalendářů i neděle Rogate. Prý se vyvinula z římského svátku zvaného Robigalia, při kterém bylo obětováno štěně malému bohu Robigalovi, pánu nad oblinou rzí, aby se upokojil ve svém hněvu. A aby se obilí na poli nezkroutily a nezežloutly listy. V křesťanském Římě se s obětováním přestalo, svátek se přejmenoval, co do názvu byl spojen s aktem modlitby („rogate“ – „modlete se!“) a co do času napojen na čtvrtek Nanebevstoupení Páně, jemuž předchází. Jako by stoupající Ježíš posbíral psaníčka modliteb a nesl je s sebou vzhůru; snad tam v pořádku dorazí (k tomu srovnej třeba klip k písni It Is Not Sound kapely Ulver). Modlitby přitom ve starém i novém Římě zněly pořád zhruba stejně, točily se kolem přežití člověka i komunity v nebezpečném světě.
Již od středověku je asi nejtradičnějším čtením z evangelia …
