Spisovatel, básník, esejista a překladatel Václav Jamek ve své knize Rok s ostatními sirotky účtuje s hraničním zážitkem svého mládí, kdy se ve dvanácti letech dostal do dětského domova. Text na pomezí beletrie a eseje zprostředkovává motivy morálky, sexuality, dětství, ale i podiv nad necitlivou a poněkud zrůdnou povahou člověka.
V průběhu covidové pandemie se prozaik, překladatel a esejista Václav Jamek vrátil k fragmentu vlastního textu, který vznikal těsně před rokem 1977 souběžně s později dokončenou a vydanou knihou Krkavčí múza (1992) a v němž se snažil pojmenovat zkušenosti z ročního pobytu v dětském domově na počátku šedesátých let. Setkání dvanáctiletého, sedmadvacetiletého a dnes pětasedmdesátiletého Jamka v knize Rok s ostatními sirotky je analýzou mnohých bolestí – a to nejen autorových.
Velké zapomnění je na dosah
Přibližme si základní rámce: Václav Jamek byl ve školním roce 1961/1962 (spolu se svou sestrou a bratrem) poslán do dětského domova v Horních Počernicích. Jednalo se o „sociální důvody“ vzniklé po smrti jeho matky v roce 1958, kdy se ovdovělý otec podle všeho nacházel v situaci, kterou nebyl schopen se třemi dětmi zvládat. Nebylo to naposledy – v roce 1959 byli sourozenci Jamkovi umístěni na několik měsíců do dětského domova …
