Staronový rabín Karol Sidon se vrátil do Staronové synagogy a s ním jako by se po více než roce vrátil i tolik očekávaný klid do rozhádané židovské obce. Diskuse, jež je tak vlastní židovskému naturelu a svůj vrchol našla v Talmudu, by tedy mohla vystřídat hádky obou znepřátelených táborů a zavřít ústa těm, pro které byly spory v české kehile jen potvrzením jejich vlastních, začasté i antisemitských předsudků.
Škoda jen, že na obci ještě v době schizmatu nepřišli na to, nakolik veřejně prezentované útoky a úskoky pomáhají růstu antipatií vůči Židům obecně.
Alespoň že to bylo občas k smíchu, byť byl poněkud křečovitému. O vtipy ale nešlo a už vůbec ne o ty milé, židovské. Co říci na to, že obec měla dva předsedy a dva rabíny, rok zavřené duchovní centrum a členy, kteří se uvnitř Staronové synagogy neváhali porvat? Co říct k absurdní situaci, v níž se do sporu zapojili i slavní čeští židovští spisovatelé, přičemž jeden z nich se dokonce, ač v judaismu zhola nevzdělán, stal garantem v posuzování rabínských schopností a čistoty židovské duše? A co teprve k protimluvu, že se obec reformovala k menší rigiditě skrze ultraortodoxní lubavičské chasidy (i když dějiny českého židovstva znají jen jednoho chasida, kterým byl po jistou dobu spisovatel Jiří Mordechaj Langer)? Jak vysvětlit, že rozhodnutí rabínského soudu v Izraeli zde v Praze každá ze stran pochopila odlišným způsobem? Snad jen tím, že spor je a byl mízou židovské vzdělanosti a nejrůznější výklady téhož také. Ale i tím, že spory nejsou v české židovské obci ničím novým a nové je jen to, že se o nich víc a hůř píše. Zřejmě byly pro novináře dostatečně sexy; uvidíme, zda je bude taktéž zajímat nikoliv nepodstatná skutečnost, že v obci se již nesoupeří. Mediální věk přinesl medializaci všeho a všech. Nelze ale vše svádět jen na novináře, někteří se sice rádi svezou po čemkoliv, těm bylo jedno, komu straní, hlavně že téma táhne. Jiní se ale chovali jako tiskoví mluvčí rozhádaných „platforem“. Nešvary a nechutnosti politických bojů si našly cestu už i do společenství náboženských a zdaleka ne jen těch židovských.
I když autorka tohoto textu stranila jedné ze soupeřících skupin, nemůže se zbavit dojmu, že nepravost jedněch jaksi pomáhá na světlo podlosti druhých, a nehodných postupů tak použila ke své škodě většina z aktérů. Mluvilo a psalo se možná až příliš, a to i o tom, o čem se mluví jen doma za zavřenými dveřmi.
Pravda přitom je, že diskuse nad liberálním přístupem obce ke svému členstvu pozornost zaslouží. Obec by měla být obcí všech, jak těch, kteří judaismus praktikují, tak těch, kteří své židovství chápou spíše kulturně. Důležitá bude i řeč o hospodaření jedné z kulturně nejbohatších židovských obcí vůbec: ta nad vznikem pečovatelského domova pro ty, co přežili hrůzy šoa. Sporné otázky, o nichž se psalo všude možně, ale vzhledem k vypjatosti vztahů se o nich nedebatovalo, by konečně mohly být předmětem rozmluvy, nikoliv politického boje. Z novin se pak třeba dočteme o konečných rozhodnutích, a ne o agresivní schizofrenii těch, co mají, alespoň navenek, držet při sobě.
Ve chvílích, kdy jsou psány tyto řádky, se po roce otevírají dveře Staronové synagogy věřícím, kteří zde vítají zvláštní modlitbou (Kabalat šabat) příchod svátečního dne. Očekává se přítomnost obou původně znesvářených stran, které si snad uvědomí, že není jen vítězů a poražených. A oslaví společné vítězství už jen tím, že se sešli k tiché modlitbě. Třeba si většina z nich před spaním zopakuje slova rabiho Zutry, která dle Talmudu pronášel vždy, než uléhal: Budiž odpuštěno všem, kdo mně ublížili!