Veřejný prostor je místem, kde se potkávají a začasté do sebe i narážejí různé občanské postoje. Je sice lokalitou pro každého, ale z některých míst mluví jen ti, kteří na to mají peníze. Dává však možnost i těm, jejichž řečí je okupace. Svůj hlas protlačují s rizikem, že budou chyceni, a s jistotou, že je brzy na stěně domu překryje hlas cizí nebo ten v podobě krycího nátěru. I tento hlas ulice už lze ale koupit.
Ulice je místo kampaně, přesvědčování a podle toho to také vypadá. Ať už se prodávají výrobky, ideologie nebo zážitky, jejich výkladní skříní a katalogem v jednom je veřejný prostor se svými reklamními plochami, které zrovna v České republice zahrnují i místa, jež jinde zpravidla slouží k sezení. Ulice je ale také místo, kde může vyjádřit svůj názor, nebo třeba jen náhled na estetiku městského prostředí, takřka každý. Klasickou formou je výtvarný zásah do podoby ulice formou street artu či graffiti, která využívá specifik městského prostředí.
Kdo je pánem ulice?
Ačkoliv ulicím, ale už i dopravním prostředkům vládne reklama, potažmo tedy ti, co si ji mohou dovolit, jejími nepsanými, zato hodně vypsanými vládci zůstávají writteři a streetartisté, které nezastaví ani nápis, že „plocha je k reklamnímu pronájmu“, spolu s tvrzením, že její „poškození se trestá“. Na vlastní nebezpečí i náklady tak korigují prostor reklamy a svými zásahy se jej snaží vrátit zpět k slovu „veřejný“. V současné době by mu slušel totiž spíše přívlastek „soukromý“.
Jejich práce také poutají větší pozornost kolemjdoucích než reklama, kterou už jsme se naučili vnímat jen jako nezbytnou kulisu našich životů. Tím spíše reagujeme na hlasy ulice, které se reklamnímu pojetí vymykají, a na obraz, jenž je k vidění, když někdo reklamu přetvoří s cílem upozornit nás třeba na její lživý nebo vulgární obsah. Ti, kteří nemají žádnou moc, tak mohou alespoň na chvíli vládnout mocí veřejnou a upozorňovat procházející většinu, že něco není v pořádku. Klasickým příkladem může být útok skupiny Ztohoven na reklamní citylighty na všech linkách pražského metra. Ty se totiž v jeden konkrétní den dotazovaly cestujících po smyslu všudypřítomné reklamy pomocí otazníku, jenž překrýval každé reklamní sdělení, které lehce prosvítalo pod ním.
Zmatená ulice
Není ale dnes formy vyjádření ani kultury, která by nebyla privatizována těmi, jejichž místo patří do reklamních výloh, citylightů a na billboardy. Stejně jako se postupně nechaly koupit či zneužít všechny odnože alternativní kultury a staly se nástrojem, jenž zvyšuje obrat velkých firem, které se řídí heslem „hlavně alternativně!“, tak osobitost a jedinečnost (protože nezávislost) vytušil trh i v případě pouličních výtvarných umělců a dnes by nejradši zpeněžil i je. Co na tom, když právě s touto myšlenkovou i faktickou privatizací mizí i zmiňovaná nezávislost, bohatě stačí, když zůstane její punc, její zdání. Vždyť zdaní je základní princip reklamy. Kdyby platilo, co se říká v reklamách, tedy že největší, takřka tělesnou extázi zažijete třeba při popíjení nějakého konkrétního kafe, život by už přece nebyl realitou, ale čistým snem a jedním jediným nepřetržitým orgasmem snad při každé činnosti, včetně holení.
Formy privatizace autentických hlasů ulice jsou různé. Tím nejméně zhoubným je jistě prosté oslovení writtera nebo umělce, aby nějakým způsobem zkrášlil fasádu vašeho obchodu. Pracuje se na objednávku, z výtvoru je to většinou patrné a dotyčný tvůrce nemusí ztratit nic ze své nezávislosti ani originality. Jiným případem jsou kampaně, které na první pohled i výběrem míst, kde se objevují, kopírují klasický streetartový postup, a až po chvíli vám dojde, že jsou vlastně sebeprezentací v streetartovém hávu. Příkladem za všechny může být současná kampaň vznikajícího Rádia DJ, jež využívá klasické streetartové formy (šablony či výřez plakátů) a naleznete ji na místech, kde doprovází autentické streetartové počiny, čímž vzbuzuje dojem jednoho z nich. Můžeme se jen dohadovat, zda si rádio zaplatilo tvůrce, kteří se street artem nemají nic společného, či využilo placených služeb někoho, kdo na ulici již delší dobu působí.
Příkladem z poslední doby může také být charitativní kampaň společnosti O2, jejíž výdělek půjde na pomoc bezplatné lince bezpečí. Nikdy ale nejde jen o charitu; vždy je to marketingový tah, který má sice upozornit na bohulibý počin, ale také a především na ty, kdo jej platí. Nejde jen o to někomu pomoci, ale opakovaně zdůraznit, kdo je ten, který pomáhá. Žádný dobrý skutek by se přece neměl páchat potají. Charita tu jde ruku v ruce s reklamním marketingem a privatizací pouliční nezávislosti. Na pražské Kampě v místech, kde nikdy nestály telefonní automaty, jsou tak dnes k vidění nefunkční budky, jejichž vnitřek obohacují výtvarné počiny oslovených umělců včetně Jana Kalába, známé osoby pražské graffiti a streetartové scény. Ten zcela nenápaditě budku okrášlil písmeny, jež tvoří jeho nick (point), a upozornil především na sebe. Také ovšem na to, že je ke koupi – i když zatím naštěstí zřejmě jen v rámci bohulibé akce jedné nadnárodní společnosti.
Oficiální street art
Zvláštní kapitolou je i to, čemu se výsměšně říká oficiální street art, tedy akce, které jsou podporovány státem, jejich tvůrci se nemusí při instalaci svých děl nikde schovávat a ještě dostanou zaplaceno a dosáhnou také patřičné mediální popularity. Příkladem může být akce Sculpture grande nebo CowParade, jež před několika lety doputovala i k nám. Proč doputovala? Oficiální street art je zpravidla hloupý až dutý a nejlepším důkazem je skutečnost, že právě CowParade funguje na bázi takzvané frenčízy, stejně jako třeba řetězec restaurací McDonald’s. Jistý Švýcar vymyslel, vzhledem k tomu, že je Švýcarsko kraví velmocí, tento projekt a dnes už svůj nápad prodává i do zemí, kde se tento pochybný (kraví) význam ztrácí úplně. Magistrátu se to líbí, a tak to podporuje. My pak chodíme po ulicích, koukáme na plastové modely skotu a nevíme proč. Ti, kteří to vědí, pak zcela ve streetartovém duchu na modely útočí. V jejich případě jde vlastně o sebeobranu a obranu vlastního přístupu k veřejnému prostoru.
Bojovat se může ale i na billboardech, jen tu válku vedou pouze ti, co na ni mají. Učebnicovým příkladem mohou být billboardy, jež jsou v množství větším než malém k vidění právě nyní v Praze. Kdosi, kdo má vzhledem k ceně reklamních ploch peněz dostatek, se tímto způsobem snaží vyhrát zápas o finance pro pražská nekomerční divadla. Penězi bojuje proti těm, kteří jich mají nedostatek a místem jejich jediné obrany je Mariánské náměstí, z něhož mohou volat do oken těch, kteří o nich rozhodují. Není tajemstvím, že za billboardy, na nichž je nad karikaturou některých angažovaných umělců umístěn nápis „Prachy patří nám!“, s největší pravděpodobností stojí opravdu prachatý ředitel divala Ta Fantastika Petr Kratochvíl, jenž sílu peněz zná, a tak ji neváhá zneužít.
Ulice a veřejný prostor zkrátka opravdu patří všem, ale každý s nimi zachází po svém.
Autorka je nezávislá novinářka.