Hypermarkety: boj utuchá. Proč?

Radikální proměna, k níž došlo po roce 1989 na vnitřním trhu, je charakterizována dvěma fenomény: od Aše až po Uherské Hradiště vyrostly stovky super-, hyper- a megamarketů několika mocných řetězců, které vytlačily soukromé prodejce na okraj společného korýtka. V posledních letech jim zejména v oblasti prodeje spotřebního zboží zdatně konkurují internetové obchody.

Proti stavbám hypermarketů existovala a existuje občanská opozice, která však zřídkakdy zaznamená úspěch. Hlavním důvodem je moc peněz: prachaté řetězce jsou schopny sáhnout do kešeně pěkně hluboko a místní zastupitelstva jim jdou s vidinou několika milionů za pozemky v intravilánech měst na ruku. Část veřejnosti je s tím dokonce srozuměna, zvláště tam, kde dosud byla ochuzena o dobrodiní „bombastických malých cen“. Marné je poukazovat na to, že dotyčný supermarket zabere velkou výměru architektonicky cenného území v intravilánu města, že ta změna bude na desítky let nevratná a nová stodola bude hyzdit příslušnou část města, i kdyby se všichni okolo sebevíc snažili. Občan, jehož dráždí soused kapitalista, stojící od rána do večera za pultem svého obchodu v sousedství, také rád vidí, když takový „magnát“ zkrachuje. „Vidíš, mámo,“ říká vítězoslavně, „nevydržel!“

Krátkozraká vítězství části našich sousedů však neznamenají, že před hypermarkety je třeba sklapnout. Nezávislé sociálně ekologické hnutí (NESEHNUTÍ), před lety spustilo kampaň proti supermarketům, doprovázenou webovými stránkami. Ty skomírají, stejně jako kampaň sama. Hypermarkety vítězí?

Je nepochybné, že vyhrály bitvu. Přemýšlivější občané měst jimi dobytých si však uvědomují, jak dalece sociokulturní změna, spojená s jiným způsobem prodeje a zcela nově nastavenými pracovněprávními vztahy, neosobními vztahy mezi prodejci a zákazníky a zásahy do architektury, proměnila někdejší klima. Lidé, kteří se svého času potkávali aspoň v samoobsluze, k sobě mají dál.

Ve snaze o co nejnižší ceny drží markety mzdy na podlaze, zaměstnanci jsou podrobováni ponižujícímu zacházení, zboží balancuje mezi atraktivitou a šuntem. Jediný, kdo vydělává, jsou majitelé či akcionáři, kteří ovšem s městem nemají obvykle společného zhola nic.

Zákazník, který si před desítkami let chodil pro chleba a vejce ke kupci naproti a před lety do sámošky za rohem, nyní sedne do auta, přes tři kruhové objezdy dokrouží na megaparkoviště a do kufru si naloží zásoby nejméně na týden, aby je zkonzumoval v relativním bezpečí svého obydlí.

Lze s tím vůbec něco udělat? Co zmůže občan proti diktátu řetězce, o jehož schopnostech dobře a na správném místě namazat není třeba pochybovat?

Stále ještě platí to, že účastníky správních řízení mohou být občanská sdružení. Je to sice chabá útěcha, ale pokud se jim podaří pracovat s podporou místní veřejnosti, není věc ztracená. Stavbám nových stodol se ovšem ubrání stěží. Mohou však rozdat nové noty.

Mohou říci: chceš-li řetezce stavět na našem sídlišti, postavíš na polovině uvažovaného parkoviště travnaté dětské hřiště a před vchodem pořádný stojan pro kola. Můžeš stavět, řeknou mu jinde jiní, ale nad tvým marketem budou nadzemní garáže, restaurace, klub. OK, řekne radnice zastupující občany, ale dáte nám prostor, abychom v něm mohli dělat výstavy, a pomůžete nám s nimi finančně.

Proč totiž padat před markety a jejich penězi na zadek? Ony nás potřebují stejně jako snad i my je. Odmítněme akceptovat přímočaré invaze stodol do našich měst, spojme obchody v novém formátu s občanskou vybaveností, zákonem zajistěme jejich zaměstnancům důstojné pracovní podmínky a možnost efektivní obrany vůči zvůli.

Hypermarkety nezničíme. Jsou tady a budou. Třebaže však nemáme moc peněz, máme moc své občanské vůle. Jde jen o maličkost: dokázat ji projevit a naučit se s nimi žít. Žít, nejenom konzumovat.

Autor je publicista.