Pracovní migrace má zejména ekonomické důvody a migranty lze v zásadě rozdělit do dvou kategorií: jedni odcházejí ze země původu cíleně, mají dostatečný integrační potenciál, jsou vzdělaní a ovládají jazyk. Takzvaní cirkulární migranti tvoří skupinu sezónních pracovníků, jejichž zásadním zájmem je vydělat si v zahraničí peníze nutné pro obživu, potřeby své rodiny a případné investice.
Dosavadní praxe se opírá o legislativu, která migrantům rozhodně není nakloněna. Zákon o pobytu cizinců doznal podstatné úpravy v loňském roce, kdy se musel přizpůsobit komunitárnímu právu. I jeho měkčí ustanovení jsou však v praxi obcházena. Cizincům ztrpčuje život neuvěřitelná byrokracie. Zájemce o práci v ČR se k ní v některých zemích (např. Mongolsko, Vietnam) dostane při současné vízové praxi až po půl roce. Důvodem jsou nejenom lhůty pro vyřízení víz, ale i administrativa: vyřízení víza je oznamováno třeba s dvouměsíčním zpožděním. Dlouhé lhůty byly pro drtivou většinu zaměstnavatelů natolik nepřekonatelná překážka, že raději volili zkratky, jež (na legálním základě) vytvořili filutové, kteří na práci chudáků z Východu parazitují. V praxi to znamená například činnost ukrajinských „družstev“, v nichž za formálně stejných podmínek účinkují jak chlapi, jež jejich „klient“ naverboval v nějaké vesnické krčmě, tak „klienti“, tedy zprostředkovatelé samotní. Ti ovšem z úpravy jen bezpracně a dobře těží. Ukrajinských „družstevníků“ je v ČR více než 16 tisíc! Na druhou stranu je ovšem nutno v této souvislosti zmínit, že lhůty pro vyřízení zaměstnaneckých víz se na konzulátech ČR na Ukrajině, která je největším dodavatelem migrující pracovní síly, výrazně zkrátily.
Do vědomí poučené veřejnosti se zapsal pilotní projekt Výběru kvalifikovaných pracovníků, jejž administruje ministerstvo práce a sociálních věcí. Dobrá myšlenka ale strádá tím, jak jsou nastaveny již zmíněné parametry možnosti příchodu migrantů do ČR – projekt na tom nic nemění, takže drtivá většina z nyní zhruba šesti set jeho zahraničních účastníků do něj nevstoupila ze země svého původu, ale z českého území, přičemž jediným lákadlem je vidina dřívějšího získání trvalého pobytu.
Mechanismus, jehož účelem bylo přilákat do země zahraniční odborníky, se v důsledku legislativní restrikce neosvědčil. Po velkém váhání byl letos otevřen i pro Ukrajinu. Čekal se příval, z něhož nakonec skoro nic nebylo. Ukázalo se, že je třeba změnit základní pravidla, což v praxi znamená otevřít stavidla.
Potřebujeme odvahu
Impuls ke změně nepřišel od neziskových organizací zabývajících se lidskými právy, jak by možná někteří očekávali, ale od ministerstva průmyslu a obchodu. Na stávající praxi totiž na české straně nejvíce doplácejí podnikatelské subjekty, které se potýkají s nedostatkem pracovníků. Ministerstvo navrhlo převzít myšlenku tzv. zelených karet, jež by byly udělovány kvalifikovaným migrantům s předpokladem zalepení děr na tuzemském pracovním trhu. Kvalifikovaní lidé totiž chybí, kam se úřad práce podívá.
Projekt právě nyní prochází mezirezortním připomínkovým řízením. Do návrhu se budou promítat nejrůznější zájmy; brzdou je například stávající zákon o zaměstnanosti, který nastavuje neúnosnou míru ochranářství. Práce musí být v každém případě (a to i tehdy, ví-li příslušný úřad práce, že místo je Čechy neobsaditelné) nejprve nabídnuta českým zájemcům, teprve po zhruba třech týdnech je uvolněna i pro cizince. Projekt naopak počítá s tím, že pro držitele karet nebude platit minimální mzda, což je opatření reagující na kontraproduktivní podmínky pro získání podobných karet v Německu, kde zaměstnavatelé museli jejich držitelům garantovat násobky výdělků vycházejících z minimálních mezd. V parlamentu je současně projednávána další, snad již dvanáctá novela cizineckého zákona, která ovšem s žádnou vstřícností vůči lidem, které země potřebuje, nepočítá. Na nastavení projektu a míry jeho restriktivních pravidel závisí jeho úspěšnost. Na jedné straně můžeme vidět úspěšný model v Irsku, na druhé poměrně málo úspěšný v Německu. Jednoznačně hrozí byrokratizace celého procesu udělování karet a zpomalení systému hned na začátku.
Důchodová situace se v Evropě bude s přibývajícími lety spíše zhoršovat a proces lze zmírnit jen progresivními kroky, které budou uvážené, ale i odvážné. Léta se například zvažuje možnost odbourat institut pracovních povolení v oblastech a oborech s absolutním nedostatkem pracovních sil. I to by ovšem řešilo jen menší část problému – jak už bylo uvedeno, proces vystavení víza trvá na exponovaných českých konzulátech v době, kdy lze potřebnou informaci získat několikerým kliknutím, až pět měsíců. Projekt zelených karet předpokládá zkrácení doby pro vystavení víza na 1 až 2 měsíce. Opravdu by nešlo změnit ty měsíce na dny?
Nenajdeme-li odvahu k tomu, abychom imigrační politiku ve vlastním zájmu změnili radikálně, předběhnou nás jiní Evropané. Za nos se ovšem budeme držet my.
Autor je jednatelem občanského sdružení Most pro lidská práva.