Církve jsou v religiózních společnostech nejbližším funkčním ekvivalentem politických struktur. Česká společnost je ovšem nábožensky spíše vlažná. Podle demografických výzkumů je praktikujících katolíků v Česku kolem patnácti procent, věřících, kteří se hlásí k jiným náboženstvím, ještě méně. Odhad, že míra religiozity v českých zemích se pohybuje kolem dvaceti procent, tedy nebude daleko od pravdy. České církve proto mohou jen závistivě pokukovat po dění v katolickém Polsku i Německu. A už vůbec nemohou srovnávat svůj vliv s tím, jak dalece se uplatňuje v americké společnosti.
Zajímavá je přitom skutečnost, že před druhou světovou válkou se právě tam pohybovala míra religiozity kolem třiceti procent. Dnes se ovšem podle našeho předního religionisty Ivana Odila Štampacha k některé z církví hlásí neuvěřitelných 98 % Američanů.
Výrok George Bushe o tom, že jej do Iráku „poslal Bůh“, zapadl téměř bez povšimnutí. Nic proti tradičním křesťanským hodnotám, na nichž je postavena – byť většinou již „kacířská“ – evropská společnost. Láska k bližním, nenásilí, respekt k cizímu majetku, pochopení pro slabší… – proč ne? Když to ale nejrůznější kazatelé, evangelisté, jak se američtí duchovní označují, „televangelisté“, vystupující na specializovaných televizních kanálech, jejichž signál pokrývá celou Ameriku, přeženou, dojde k naplnění úsloví „všeho moc škodí“. Což se za vydatného přispění těchto „evangelistů“, reverendů, kazatelů a dalších křesťanských „imámů“ stalo. Do čela největší mocnosti světa, která stojí proti islámskému fundamentalismu, byl instalován fundamentalista křesťanský.
Kontroverzní snaha uvrtět v Evropě základy systému protiraketové obrany není tedy výsledkem nějakých racionálních úvah. Argumenty typu „budoucí íránské rakety“ by byly v jiných situacích směšné; ve světle víry v cosi zjeveného však signalizují, že přicházejí z jiné dimenze. K čemu rozum, když je třeba věřit? K čemu rozum, když máme nepřítele, který nám sídlí v palici, protože je k vidění v každé televizní stanici?
Nový byznys, nové možnosti
Je-li sedmdesát procent Čechů vůči systému protiraketové obrany skeptických a s použitím rozumových argumentů jej odmítá, dokládá současně, že jejich uvažování stojí na zcela jiných základech. Vláda, která racionalitu tohoto odporu popírá, prohrává jednu veřejnou bitvu za druhou. Snaží se tlak občanské společnosti marginalizovat, stigmatizovat její reprezentanty, a když to nepomáhá, otevřeně ji ignoruje. Důvody tohoto postoje jsou pohříchu ideologické. Mezi zástupné argumenty občas probublá to, co si politici z vládní sestavy skutečně myslí: „Ruské vyhrožování je přesně tím důvodem, abychom obranu proti raketové hrozbě měli,“ řekl v debatě klubu Osma v březnu 2006 týž Alexander Vondra, který na Rádiu Česko (20. 2. 2007) prohlašuje: „Budeme Rusku vysvětlovat, že ten radar ani celý ten systém protiraketové obrany není namířen proti němu, že je to reakce spojenců na úplně jiné hrozby, než představuje Moskva.“ Nutno dodat, že „ruské vyhrožování“ bylo důsledkem analýzy hrozby, již podle ruských vojenských odborníků zejména radar představuje.
V situaci, kdy více než dvě třetiny občanů stojí v této věci proti vládě, hledá česká administrativa spojence. Koncem loňského roku se snažila zlomit brdské starosty slibem investic. Většina starostů nemravný obchod odmítla. Bylo tedy třeba obrátit se jinam. Tou částí občanské veřejnosti, která by mohla na nabídku slyšet, jsou církve. A zajímavé je, že církve, které na restituce čekaly léta, dostaly v této situaci od vlády naději: stát jim chce vrátit majetek za 267 miliard.
To vše před volbou hlavy státu. Cyril Svoboda, lidovecká eminence, to řekl „čestně“ a naplno: něco za něco, když nám ODS odhlasuje restituce, my jí odhlasujeme prezidenta. Myslel to jistě upřímně, ale jsou věci, které se neříkají nahlas. Takže o ničem takovém se ve skutečnosti nikdy nejednalo a žádný takový nebo makový požadavek namouduši nezazněl, křižují se dotčení politici.
Banky si mnou ruce. „Nepochybně vznikne nové odvětví v bankovním sektoru, zaměřené na církevní klienty, podobně jako v USA,“ usoudil bystře hlavní ekonom ČSOB Tomáš Sedláček. Od vlády opírající se o politické kšeftsmany v roli bezskrupulózních poslanců je to mazaný tah. Peníze a moc jsou přece spojené nádoby. Nic na tom, že církve by se měly starat především o duchovní život věřících. Proč ale nesplnit jejich požadavky a nedat jim majetek, z něhož mohou dílem investovat do vlivu na veřejné mínění? Jak daleko je od toho k posílení vlivu rádií typu polského Rádia Maryja či amerických televizních stanic, na nichž se producírují fundamentalističtí televangelisté?
Většina českých věřících jsou lidé mírní, vyznávající již zmíněné zásady, na nichž vyrostla evropská civilizace. Žijí v sekularizované společnosti. Řadu jich znám osobně, chovám k nim úctu. Strašák islámského fundamentalismu však působí i na ně. A to by v tom byl čert, aby se některé nepodařilo přesvědčit k tomu, že je třeba se s ním svatě utkávat. Ještě jednou vzpomeňme Ameriku: počátkem minulého století se k nějaké formě víry v jediného a pravého Boha hlásilo třicet, dnes skoro sto procent…
Čeští církevní představitelé k tématu radaru, které hýbe českou společností, mlčí. Mlčí svatý kardinál, mlčí svatý biskup. Mlčení je obvykle vnímáno jako souhlas a v tomto případě také souhlasem je. Dospělí občané této země, očkovaní její historií, si snahu americké fundamentalisticko-zbrojařské lobby vyhodnotili jednoznačně. Následovník papeže Jana Pavla II., který přes některé své kontroverzní postoje národy spíše spojoval, papež Benedikt XVI., nejprve muslimy urazil, potom se jim omluvil. K radaru však neřekl nic, stejně jako jej bez povšimnutí nechali čeští církevní hodnostáři. Nemluvit je někdy výmluvnější.
Dojem, že se jim za to dostává odměny, je tak nesmazatelný. Ostatně heslem křižáků bylo „Bůh tak chce“. Co chtějí spoluobčané českých církevních hodnostářů, je zjevně podružné.
Autor je novinář.