Za sedmnáct let života ve svobodné zemi se počet cizinců v České republice zněkolikanásobil. Dnes už dosahuje téměř tří set tisíc a polovina z tohoto počtu má u nás trvalý pobyt. Cizinci z Východu vědí, že se na ně Češi budou dívat stále skrz prsty. Nebudou se tak ale dívat už na jejich děti a děti jejich dětí, protože ty budou chodit do českých škol, budou mít české kamarády, budou přejímat české zvyky, sbírat zkušenosti ze života, který pro ně, přistěhovalce první generace, je v mnohém jiný a velmi obtížný.
Český móc těžký,“ říká čtyřicetiletá paní Lu, která se spolu s dalšími vrstevníky přihlásila do kursu češtiny. Pozoruhodné je, že právě Vietnamci tvoří převahu frekventantů jazykových kursů, jež v Pardubickém kraji pořádá naše organizace. Bylo by logické, že o ně budou mít přirozenější zájem lidé se slovanským jazykovým základem, tedy Ukrajinci a Rusové. Jenže i překvapivá snaha Vietnamců naučit se pro ně exotický jazyk má svou logiku. V Česku pracují jako obchodníci, lépe však trhovci. Vietnamské tržnice jsou ale už dávno za zenitem své někdejší slávy. A trhovci velmi citlivě vnímají, že se zvyšujícími se nároky bohatnoucího národa, který na úkor levnosti preferuje kulturu prodeje, by jejich výdělek klesl.
Procházím tržnicí poblíž Hatí na Znojemsku. Narychlo sbité boudy, pokryté tou nejlevnější lepenkou, ožijí. Je sychravé sobotní odpoledne a já jsem jediný zákazník. Jdu rychle středem ulice lemované stánky. Přesto z nich vybíhají trhovci a trhovkyně, zjevně v naději, že to budou právě oni, kdo mne uloví. Když mlčky přejdu, tu se otráveně vracejí, tu nepokrytě nadávají.
S kamarádem Lapem se později zastavuji u jeho přátel. Mají děti, deset a dvanáct let. Ptám se, jak se učí, a když paní pochopí otázku, ožije: „Dóbrý, móc dóbrý!“
Děti vietnamských trhovců, které chodí do českých škol, patří často k nejlepším žákům a studentům. Mají motivaci, mohou srovnávat životní úroveň svých rodin a rodin spolužáků. Vzdělání je jejich jediná šance. Své by o tom mohli vyprávět třeba na gymnáziu v Chebu, kde jich je v každém ročníku několik. Ve svém volnu sice chodí tito studenti do tržnice, aby rodičům pomohli překládat, ale jejich děti to už určitě nečeká.
Integrace cizinců do české společnosti se odehrává ve zcela jiných poměrech a souvislostech, než je tomu ve starých zemích Unie, kam po druhé světové válce přicházely levné pracovní síly (Turci v Německu) nebo lidé z bývalých kolonií (Alžířané ve Francii, Indonésané v Holandsku apod.). „Stará“ Evropa horečně koriguje svou imigrační politiku, zpřísňuje normy pro pobyt i vyplácení sociálních dávek. V Česku naopak došlo v souvislosti s euronovelami cizineckého zákona k určitému uvolnění a cizinci mohou v souladu s platným evropským právem žádat o trvalé pobyty již po pěti letech. Ale i naše země koriguje svou migrační politiku a v nábožensky polarizovaném světě zjišťuje, že dokořán otevřené dveře pro migranty nejsou tím, co by jí přinášelo jen prospěch.
Obezřetnost je na místě a stejně tak je na místě klást pro trvalý pobyt lidí s jinou kulturou, jinými životními zkušenostmi a jiným náboženstvím přinejmenším podmínku tolerance, lépe však zřetelně vymezit směr. Cizinci, který se za těchto podmínek chce začlenit do naší společnosti, by se mělo dostat nejen příležitosti, ale i co největší podpory.
Těžko ovšem chtít po Ukrajinci, který po celý den těžce pracuje, aby večer chodil do jazykového kursu a učil se česky. Pokud ale chce v naší zemi zůstat? Je přece v zájmu jeho i jeho okolí, spolupracovníků, sousedů, aby se s nimi domluvil. Je zcela v jeho zájmu, aby doma pomohl dětem, jež chodí do českých škol, je v jeho zájmu, aby si zvýšil kvalifikaci a dosáhl na lepší ekonomickou úroveň. A jakkoliv to zní tvrdě, není v našem zájmu živit lidi, kteří jen natahují ruce.
Ukrajinci nemají vietnamské receptory, na stavbách či v montážních firmách vystačí s vlastním jazykem, namnoze i s ruštinou. Velká část těchto lidí k nám však přichází s dobrým vzděláním, které většinou nemají šanci využít. Málokterý český podnikatel v lidech z Východu vidí více než levnou pracovní sílu, již je dobré co nejvíce odřít.
„Nabízíte manžele vysokoškoláky,“ telefonuje mi majitel rodinné firmy s bohatou klientelou. Ano, na našem webu skutečně máme takový inzerát – muž má dvě vysoké školy, stavební a ekonomickou, jeho žena je ekonomka. „Já je zaměstnám,“ říká autoritativně podnikatel. „Ale ten muž musí počítat s tím, že nejprve bude dělat výkopy, a paní bude manželce pomáhat v domácnosti.“
Česko se vylidňuje a potřebuje novou krev. Aby se s tou naší nehádala, je třeba vstřícnosti, vzájemné úcty a respektu. Vlastností, jež zejména na sebevědomé straně těch, kteří se povyšují nad „úkáčka“ či houževnaté a pracovité „rákosníky“, chybějí. „Nemáme americkou zkušenost,“ poznamenává k tomu kolega Martin, který ji má: pět let pracoval v USA. „Nikdo na nás nekoukal skrz prsty. Když jsme ukázali, že něco umíme, že si víme rady, měli jsme respekt i peníze. Nikdo nám nepředhazoval, že jsme z východní Evropy. Každý Američan je odněkud, ale osobnost z něj dělá teprve to, co v něm je.“
K tomu má bohužel člověk z Východu v Česku příležitost jen výjimečně. Ke své šanci na plnohodnotný život se dostává velmi klopotně. Není divu, že mnohý ji ani nevyužije a raději se vrací. K naší škodě.
Autor je jednatel občanského sdružení Most pro lidská práva.