Působivost dvou úspěšných próz Miloše Urbana Sedmikostelí (1999) a Hastrman (2001) nespočívala jen v tematické invenčnosti a burcující radikalitě řešení, ale do značné míry v jejich podivuhodných, výjimečných a svěžích postavách, zachycených ve vývoji a proměnách, které byly přes svou bizarnost vlastně přijatelné a věrohodné. Rafinovaná, umně splétaná osnova děje a vzrušující dramatičnost historizujícího thrilleru sloužily spíše jako přidaná hodnota, důležitější bylo autorovo umění skutečně vidět minulost, odhodlání nazírat ji bez chatrných a laciných, z neznalosti i nezájmu vycházejících aktualizací, nadutě a povrchně předpokládajících, že lidé předchozích věků mysleli, jednali a žili stejně jako my. Cit pro rozdíly, jemné nuance a uhrančivost vyzařoval i Urbanův jazyk, který dokázal spočinout, prodlít, pronikat pod povrch, naléhat, vzněcovat – autor se v něm vědomě (a nekonvenčně) hlásil k přezíranému dědictví realismu devatenáctého století i živým hodnotám moderní syžetové prózy.
Zdálo se, že se rodí spisovatel, který chce zůstat věrný sám sobě a jít vlastní cestou.
Na otázku, co bude s Urbanem po dvou románech s jistou nadsázkou „téměř velikých“, však čas odpověděl tím nejsmutnějším způsobem: celkem tuctový autor a bavič bez větších aspirací kromě komerčních, Viewegh pro trochu pokročilejší. Prudkým pádem byl už „sexyromán“ Paměti poslance parlamentu (2002), za vlasy přitažená afektovaná skrumáž pseudoiniciačních a politických motivů; v nastolené úrovni Urban pokračoval chabou revokací už vytěžené látky Stín katedrály (2003) s hlavním příznakem stále odbytějšího a mdlého jazyka, degradujícího hrdiny na vyprázdněné a matné stíny bez jiskry a osobitosti.
Poslední dílo neopouští nastoupenou dráhu. V románu sice údajně jde o hledání středu života, zprostředkovaného opět esoterním rozměrem sakrální architektury (fabuli dopodrobna popsala už řada recenzentů a její logickou výstavbu nemá příliš smysl sledovat, absolutní dominance hříčkovitého samoúčelu je příliš zjevná), navozuje se „touha po plnosti... nějaký úplnosti...“ (s. 39), v jádru tu ale zůstává jen luštění rébusu a narativní konstrukce, nachystaná pro figury šustící papírem, figurky na šachovnici autorových kombinací, některé zcela černobílé (hrdinův kolega z reklamní agentury, oživlá ilustrace toporné šarže bezzásadového kariéristy), jiné alespoň zpola kolorované (trojice fatálních žen, z nichž každá by měla asi „něco“ symbolizovat, ale příliš se to nevede), většinou zbavené motivace, plnokrevnosti i přesvědčivého ztvárnění. Jazyk se tu vzdává úlohy nástroje, otevírajícího a předestírajícího to, čemu nerozumíme, k čemu se často vztahujeme jen beze slov (jakkoliv „cit bez jazyka“ má být jedním z poselství knihy), ale je zvěcňující, plochý, vágní, směšuje hovorovou řeč a strnulou školskou promluvu, teatrální dialogy občas připomínají nicotnou telenovelu, jindy se zas uspěchaně musí podřídit akci, rychlému posunu děje. Atmosféra „tajemna“ je tu ostatně jen umělá – počínaje reklamním textem na obálce až po závěrečné resumé, vysvětlující všecičko do posledního detailu, má dílo instruktivní charakter, aby čtenář nezaváhal, neztratil se a zdárně došel k cíli. Vracet se sotva bude – více než jedno použití také kniha neunese.
„Jazyk může přinášet dobro i zlo; dobro je sdělení, zlo je pomluva“ (s. 90), zvěstuje se nám v knize, a celý román vrcholí dosti obecnou, málo připravenou a zdůvodněnou katarzí „snažím se o to, abych neublížil“ (s. 393) a krédem „konej, ale neubliž“. Podstatný je též hrdinův odchod ze „špatné služby“, práce v reklamě, k čemuž by bez tolika mordů, prolité krve a lapálií patrně nedospěl: moudré sdělení si žádá zábavnou formu. I motivy působící slibně – dvojnictví a vůbec podvojnost, velké téma světla jako prostředníka emocí a zasvěcení – dokázal Urban jen naznačit a načrtnout. Ze všeho nejvíc mi teď četba Urbanova románu připomíná dávnou dětskou (hlavně dívčí) hru na „přebírání“: několikrát se dovedně naberou všelijak propletené a zašmodrchané nitě, a po posledním hmátnutí se jako kouzlem vše rozplyne vniveč... Vyžaduje to ovšem šikovnost, ale opakovat to stále dokola je poněkud naivní.
Autor je literární kritik.
Miloš Urban: Santiniho jazyk. Román světla.
Argo, Praha 2005, 400 stran.