Ticho

České muzeum výtvarných umění volně navazuje výstavou v románských sklepeních na rozsáhlou přehlídku Prantlových děl, která se konala v roce 2001 v pražském Domě U Černé Matky Boží. Zdejší prostor vyhověl i objektům větších rozměrů, které sice netvoří jádro sochařova díla, jsou však zřejmým odkazem k jeho působení na sympoziích. Prantl se neomezuje na monumentální tvorbu, ačkoli je třeba mít na zřeteli, že jeho významná díla jsou většinou rozměrná a najdeme je přímo tam, kde vznikla. Z výčtu sympozií, kterých se v průběhu padesáti let zúčastnil, lze snadno usoudit, nakolik je pro něho kontakt s přírodou určující. Prantlovi nejde jen o to, aby zrušil prostorová omezení ateliérů, ale zejména o vztah k prostředí, v němž pracuje.

Materiál/ Kameny

Název výstavy uspořádané v roce 2001, Kameny, se přímo pojí se sochařovým zvykem nepojmenovávat své objekty, ale nechat je existovat pod jménem, které je vymezuje v rovině materiálu. Nepřekvapí proto, že místo popisky, která by napověděla něco o umělcově záměru, najdeme jen strohá označení typu Mramor, Granit, Amazonit a podobně. Stejně tak na letošní výstavě v Českém muzeu výtvarných umění zaznamenáme jen to, že středně velké objekty z let 1988 až 2004 jsou vytvořeny z gummenerského a krystalového mramoru. Vodítko tedy neleží ve vysvětlivkách. Nápovědou nám může být fakt, že některým objektům „přezdívá“ kameny k meditaci. Náhle se z úvah o cestách evropského figurálního sochařství dostáváme zcela jinam, kamsi na Východ, nebo snad, cestujeme-li v čase, někam mezi naše pohanské prapředky, kteří žili v bezprostředním kontaktu přírodou.

Prosté označování objektů kameny je zároveň příznačné i paradoxní. Sochař vzdává hold materiálu, podřizuje se mu. Úcta, s níž ke kameni přistupuje, je zjevná na první pohled. Složité opracování kamenného kvádru svědčí o obrovské trpělivosti a snaze neopomenout jediné místo, jež by mohlo v konečném vyznění působit disharmonicky. Prantl jako by chtěl, aby kameny byly krásné, svléká je ze slupek, věrný Michelangelovu krédu, že kámen pouze zbavuje zbytečných vrstev. Jistota, se kterou modeluje kamenné jádro, je výsledkem mnohaleté zkušenosti a citlivého přístupu k materiálu. Respektuje nicméně nejen tvar, ale i barvu. Tam, kde je kámen malován, přikládá dláto citlivěji, opět se přizpůsobuje. Pracuje v harmonii s kamennou vůlí, ale to, co vzniká, rozhodně jako kámen nepůsobí. A odtud ten paradox. Prantlovy objekty vystavené v románských sálech nevypadají jako kameny, ale jako krásné věci.

Pracuje-li Prantl v souladu s přírodou, s respektem k materiálu, který povyšuje na nositele významu, rozumí kamenným životem něco jiného než vnitřní puls, oživující sílu. Není vzdálen taoistickému moudru nezasahovat, tedy neprosazovat přílišně svou vůli, která zbytečně zakrývá to, co již bylo dáno. Touží nechat promlouvat kámen sám, snaží se komunikovat s tvarem, který v něm byl otištěn. Nesetkáváme se tedy se sochami, které něco zobrazují, ale s objekty, které chtějí být samy sebou.

Ticho

Současná Prantlova výstava se jmenuje Ticho. V šeru historických sálů září vyhlazené plochy krásných kamenů, které jsou zbaveny veškerých ostrých hran. Bělost dokonale hladkých těles kontrastuje s hrubým zdivem sklepení. Kameny netvoří jeden kompaktní celek, každý z nich je solitérem. Není mezi nimi dialog, jeden bez druhého se obejdou. Nemluví. Jsou důstojně tiché, nikoli snad, že by se odmlčely, aby zdůraznily svůj význam, nikoli proto, že by jejich kvalitou byla lhostejnost. Odkazují k jinému druhu existence, který má s tím lidským jen pramálo společného. Autor jako by byl prostředníkem jakési vesmírné vůle, která je sice na Zemi stále přítomna, nicméně lidstvo ji už dávno přestalo vnímat a uctívat.

Prantlovy kameny jsou krásné. Cítíme však, že touha po dokonalosti je zde až příliš určující. To, že autor upozaďuje sám sebe a své pocity, se zrcadlí v neživotnosti jeho objektů, jinak řečeno, jako by dokonalé opracování tísnilo život, který v kameni tušíme. Prantl se vzdává subjektivního přístupu a s nebývalou řemeslnou zdatností zdolává hrubý kamenný obal. Důraz na materii a snaha vzdát se veškeré subjektivity však vedou spíše k jisté estetičnosti, dekorativnosti. Taoistické „nezasahovat“ není naplněno nikoli proto, že by se autor nevzdal sám sebe, ale proto, že se odevzdal až příliš. K harmonii, již se snaží svým objektům vdechnout, totiž chybí onen lidský rozměr – nedokonalost.

Autorka je teoretička výtvarného umění.