Fulbrightova rodina

Po roce 1989 byl na Prahu veden poměrně silný útok – v průběhu několika let se zde na delší či kratší dobu usadilo přibližně 40 000 Američanů. Otevření hranic tak neznamenalo jen jednostranný tok nedočkavých Čechů „do světa“, ale i  mocný příliv našich západních sousedů, zvědavých na nás, obyvatele bývalého sovětského satelitu. Občané USA tvořili početnou skupinu kulturních imigrantů s dočasnými cíli. Ať už byla jejich motivace setrvávat v Československu jakákoli, fakt, že zde nalezli přechodné útočiště, byl  poněkud překvapivý. Byli jsme to přece zejména my, kdo toužil vycestovat a poznat západní kapitalistický svět. Nicméně touha konfrontovat se s jinou kulturou, tj. obohatit se z odlišností, porovnat normy a danosti té či oné společnosti, je zejména ve výtvarném umění významnou hybnou silou. A to bez ohledu na předsudky a stereotypy, panující na obou stranách.

Od roku 1991 u nás působí Komise J. Williama Fulbrighta, jejímž cílem je „podpora vzdělávacích, vědeckých a kulturních výměn mezi Spojenými státy a Českou republikou“. Jde o velkorysý podnik, jehož prostřednictvím je umožněno českým a americkým občanům účastnit se krátkodobých i dlouhodobých stáží na univerzitách v obou zemích. Komise se neomezuje na podporu v jedné konkrétní oblasti, působí celoplošně a jejím cílem je pomoc při uskutečňování ojedinělých a významných projektů v celé škále vědních a kulturních oborů. V rozmezí let 1992–2006 vyslal Fulbright do USA 434 Čechů, z USA do Čech potom 385 Američanů, rozdělil 209 cestovních grantů. Získat Fulbrightovo stipendium není jednoduché, zvláště ne pro Čechy. Kromě vynikajících jazykových schopností (angličtina) je hodnocen projekt a jeho přínos pro rozvoj vzájemných vztahů. Fulbrightovi stipendisté pak tvoří jakousi „rodinu“, jsou příslušníky jedné skupiny, která naplnila požadavky spjaté se získáním stipendia.

Podobně můžeme vnímat i účastníky výstavy Horizonty, která se koná na dvou místech v Praze a představuje 18 českých a amerických výtvarných umělců, držitelů Fulbrightova stipendia. Jedinou koncepční spojnicí obou výstav, pořádaných k 15. výročí existence komise u nás, je právě zkušenost jednotlivých autorů s „druhou“ zemí. Naprostá rozmanitost formální i obsahová, věková a ideová je svým způsobem podstatou tohoto uměleckého setkání.

Komunikační prostor Školská se zdá být pro takový rodinný podnik příhodnější než Nová síň, galerie vyhlášená svými světelnými podmínkami. Obývák s dřevěnou podlahou a recepcí, kde si můžeme uvařit čaj a potom v klidu posedět u vystavených věcí či obrazovek, má příjemnou atmosféru. I objekty tu vystavené získávají jiný rozměr. Jejich v podstatě komorní měřítko zde nezaniká v bělosti minimalistických stěn, naopak se jejich charakter snoubí s členitostí prostoru.

Tajemné fotografie Heleny Lukasové s názvem Dědictví jsou mnohovrstevným pozorováním vlastního pobytu v „cizím soukromí“, v prostoru, který, jak se dozvíme z katalogu, náležel dvěma bezdětným sestrám. Lukasová dokumentuje nejen to, co po sestrách zůstalo, ale zejména svoji přítomnost v prostředí, v němž je cizinkou a zároveň jeho právoplatnou dědičkou.

Další z fotografických cyklů Hynka Alta, který společně s Aleksandrou Vajdovou ne­ustále podrobuje zkoumání jejich vztah, vznikl již v USA, kde se oba museli konfrontovat nejen sami se sebou, ale i s novým světem. Z fotografií sice tento moment přímo nevyplývá, ozřejmuje ho až katalogový text, nicméně jejich vztahový dokument opět nepostrádá sílu a jistou dramatičnost.

Petra Valentová vystavila jen část ze svého rozsáhlého projektu Searching for a Sami. Její Stůl/Sami & Me odkazuje právě k situaci, kdy svého Laponce (Sami znamená v češtině Laponec) potkává u stolu, jehož deska je pokryta jakousi vizuální kuchařkou, sestavenou z receptů, které získala od oslovených mužů, z nichž jeden (ten pravý?) byl laponského původu. Každý, kdo odpověděl na její inzerát, ji obdaroval receptem svého nejoblíbenějšího jídla a Petra Valentová ho pak společně s přáteli uvařila a snědla. Instalace je tudíž navíc zvuková a zachycuje přípravy spjaté s vařením.

Podnětnou reflexí globální kultury, jejímž významným rysem je všudypřítomná angličtina, je poměrně krátká část dokončovaného filmu Josepha Cahilla Noční rybář. Autor svého hrdinu posadil do vratké kocábky, která se potichu prodírá mrtvým lesem šedomodré barvy. Tichá, kontemplativní krajina a pomalý tok husté říčky odkazují do jiných časů, k osamění, k pozastavení se nad minulostí, jež nám v soudobé společenské panice není umožněno.

Kamila Housová Mizerová vystavuje plastiku Odchod, velký ocelovo-hliníkový objekt, v němž pracuje s takzvanými izotopy. Obyčejné a všeobecně známé grafické symboly zasazuje do zcela jiného než účelového kontextu – vdechuje jim opět život a pracuje s nimi na „lidské“, citové úrovni. Jednoduchým vyjmutím lidské figury z kovové desky implikuje moment ztráty, zcela lidskou emoci.

Do Nové síně se ze Školské přesunul Robert Rustermeier a jeho magnetový obraz. Jde o objekt, který by si sice zasloužil více místa, avšak svou komplikovanou jednoduchostí výborně ladí se strohostí této galerie. Rustermeierova hra s protiklady, nazvaná sdělení o „bez názvu (rovina; přitahování)“, tj. deset magnetů, které se vznášejí v prostoru dřevěného rámu, přitahovány a zároveň odpuzovány, by možná získala na významu, kdyby zde visel i text publikovaný v katalogu.

Zcela v duchu „vzájemného sbližování“ je fotografický dokument Mariana Beneše, který se nechal okouzlit malebnými prostory rozpadající se České národní budovy v New Yorku, svého času právě v rekonstrukci.

Nesmírně podnětný je i  fotografický cyklus s názvem Mansfield od Pavla Baňky. Prvotní idea, totiž snímat stropy malých místností opuštěné dětské nemocnice a vytvářet tak kompozičně neotřelé obrazy, získává na síle, uvědomíme-li si, že jediné, co malý pacient celý den pozoruje, jsou stropy a barevné stěny pokoje.

Barbara Benishová, Američanka, která v současnosti žije v jižních Čechách, si nemohla „nevšimnout“ všudypřítomných plastových židlí a kupek sena, jejichž tvary podrobuje doslova společenské analýze.

Matthew Monteith vystavuje fotografickou sérii Český ráj, o které v katalogu říká, že jde o „ráj se spodním temným podbarvením“. Hovoří o utajené kráse prostorů a situací, na které jsme my Češi v podstatě zvyklí a jež míjíme bez povšimnutí. Monteithovy fotografie jsou názorným svědectvím o půvabech naší každodennosti.

Dlužno poznamenat, že k výstavě vyšel katalog, který je svým způsobem kvalitnějším setkáním Fulbrightových stipendistů než jejich umělecká konfrontace v galerijních prostorách, a to zásluhou doplňujících komentářů od teoretiků Miloše Vojtěchovského, Martiny Pachmanové, Jaroslava Anděla, Lenky Dolanové a Matthewa S. Witkovského. Většina děl by si však zasloužila větší měřítko a některá by mohla být i formálně lépe zpracována.

Cesta Čechů do USA by se v našem prostředí mohla zdát jaksi logičtější než cesta Američana do Česka. Jde o příležitost, na kterou čekaly celé generace. O to příjemnější a možná i znepokojivější je zjištění, že i Američané mají touhy opustit svůj dokonalý svět a pustit se do zprvu poněkud komplikovaného boje s naší středovýchodní kulturou. Jazykem. Předsudky. A o to radostnější je zjištění, že se toho stále nemohou nabažit a reflektují nás po svém, s chybami a zároveň s krásou, kterých si často již ne­jsme vědomi.

Autorka je teoretička kultury.