„Když vy čtete, oni čtou také,“ hlásá billboard v madridském metru. Na plakátu vidíte tatínka na pohovce, jak listuje novinami, a vedle něj sedí holčička s velkou obrázkovou knihou. Podobné sociální kampaně potkáte ve Španělsku na každém kroku. Ať už nabádající ke skoncování s kouřením, k nakupování pouze originálních DVD nebo k většímu zapojení otců do rodinných povinností. Dokonce jsem viděla i billboard, který názorně ukazoval, že nejdříve musíte v metru pustit do dveří vystupující cestující a teprve potom můžete sami nastoupit. Když se přenesete přes opakovaný pocit vlastní retardovanosti, jelikož vás obří cedule upozorňuje, že „pro dobro všech“ nemůžete kouřit v autobuse nebo ve výtahu, má tato místy nesnesitelná (dle mých zkušeností však bohužel odůvodněná) státní péče i několik pozitiv. Jedním z nich je snaha neustále vás vzdělávat. K tomu využívá španělská vláda z velké části knihovny. Důraz se klade na otevřenost a dostupnost knih všem, což ve stručnosti znamená zadarmo.
Když se chcete stát čtenářem takzvaných Bibliotecas Públicas (obdoby našich městských knihoven), stačí vám občanský průkaz či pas a během minuty máte svůj elektronický průkaz v ruce. Stejně jako v Česku máte s registrací v jedné pobočce právo vypůjčovat si z celé sítě, s tím omezením, že počet knih je limitován třemi, stejně jako audiovizuální materiály. Podstatnou výhodou madridských knihoven je, že si například audiovizuální materiály vůbec můžete půjčit domů. O podobně kvalitní filmové nabídce na DVD, jaká je v Madridu dostupná, se nám může ještě dlouho jen zdát. I na odbornou literaturu jsou fondy Bibliotecas Públicas bohatší než české, což lze jednoduše vypozorovat na studovnách přeplněných vysokoškoláky. Knihovny hrají v Madridu důležitou roli místa společenských setkání. Důraz se v poslední době klade zejména na integraci cizích kultur. Ve slavnostních sálech se pořádají třeba ruské či arabské večery. Já například chodím na kursy španělštiny pro cizince (zadarmo). Každý měsíc vychází obsáhlá brožura se všemi doprovodnými akcemi jednotlivých poboček. Od loňska si navíc můžete v předsálí kromě brožur a kulturních letáků vyzvednout i jednotlivé kapitoly románu o Donu Quijotovi, které jsou na oslavu čtyřstého výročí prvního vydání této knihy přikládány k madridskému dennímu tisku. Zbylé listy jsou pak k rozebrání v knihovnách. V Madridu je celkem osmnáct Bibliotecas Públicas, což znamená, že ve městě s hustou sítí metra můžete být odkudkoliv za pár minut na nejbližší pobočce, kde se dostanete mj. na internet (téměř vždy bez čekání a zdarma hodinu denně). Většina poboček disponuje takovým počtem počítačů, že by jim leckterá škola mohla závidět, pravděpodobnost, že by se na vás nedostalo, je minimální.
Pokud byste přece jen měli pocit, že to do nejbližší knihovny máte příliš daleko, můžete počkat, až za vámi přijede jeden ze třinácti bibliobusů. Když jsem na něj poprvé náhodou narazila na ulici, vybavily se mi vzpomínky z dětství, když k babičce do hor jezdila pojízdná autobusová prodejna Jednoty. Madridský autobus však přiváží mnohem zajímavější zboží. Nastoupila jsem dovnitř, kde mezi několika napěchovanými policemi elegantně tančilo několik návštěvníků. Přesněji, lidé sledovali hřbety knih a zároveň se na maličkém prostoru poslepu vyhýbali ostatním, podobně zaujatým čtenářům. S radostí jsem se přidala do reje, ale pak už s obavami (měla jsem vyčerpaný půjčovní limit z Bibliotecas Públicas) jsem šla s vybranými kousky k obsluze a vytáhla svou elektronickou kartu. Paní se na mě usmála a vyzvedla zpod stolu dřevěnou krabičku se zelenými kartotéčními lístky. Můj návrat do minulosti byl dokonán. Knihovnice mi pak ještě s omluvou vysvětlovala, že už brzy budou oba knihovní systémy propojeny, jak mají být, což v překladu do češtiny znamená za dva roky nejdřív, takže jsem si v klidu mohla odnést svůj nadlimitní lup a vpustit dalšího knižního cestovatele na taneční parket.
Podobně milé knihovnické setkání jsem zažila hned po příletu do Madridu, když jsem přímo v podzemí stanice metra, spojující centrum s letištěm, zahlédla ceduli Bibliometro. Po několika minutách šipkované s těžkým kufrem se mi za odměnu zjevila svítící poloprůsvitná PNS budka, pravda, v trochu modernějším designovém provedení, a v ní tři tisíce knih. (To jsem se dočetla později, stejně jako to, že podobné budky jsou zatím na dalších třech stanicích, ale vzhledem k obrovské popularitě Bibliometer se počítá s jejich rozšířením.) Na taktilní obrazovce zabudované do stěny prapodivného knižního domečku jsem si v klidu prolistovala katalog s pěti sty tituly seřazenými podle autorů i podle žánrů a za chvilku jsem si už v kufru odnášela Cervantesovy povídky. Zátěž mého zavadla ale příliš nezvýšily, hlavním znakem všech knih v Bibliometru je malý rozměr. Tak aby se vešly do příruční tašky na cestu metrem. K povídkám jsem navíc dostala záložku s logem Bibliometra, na níž mi bylo připomenuto, že mám knihu vrátit za 15 dní, a kdybych to náhodou nestihla ve zmíněnou otevírací dobu, můžu knihu hodit do schránky v budce. No řekněte, může vás úplně cizí město přivítat lépe?