„…v dětství mu bylo Sabiny líto, když ho viděl v dlouhém ošumělém raglánu bloudit po Staroměstském náměstí s vyhrnutým límcem, kloboukem hluboko vraženým do obličeje, bledého, shrbeného, hubeného, přepadlého. Choulil se do sebe, aby nebyl poznán, a stejně se prý na něho ukazovalo. Občas se převlékal a vycházel, když se začínalo stmívat. Z dálky se díval do oken hostinců, na obchody i na vývěsky redakcí.“ (s. 485)
Dojemná vzpomínka pochází od pradědečka editora knihy Sabina – Neuzavřený případ policejního konfidenta Martina Kučery, ing. Kuchaře. Přestože Sabinovi byla věnována celá řada odborných publikací, předkládaná práce je i přes své relativní stáří (vznikala ve 40.–60. letech) v řadě ohledů výjimečná. Pekařův žák Karel Kazbunda (1888–1982) patří k významným českým historikům minulého století. Během svého dlouhého života publikoval celou řadu prací nejen k českým dějinám 19. a počátku 20. století, nýbrž i k dějinám pražské univerzity, dějinám správy a organizaci archivů. Sabina je dosud nepublikovanou prací, která zůstala vedle jiných uložena v Kazbundově pozůstalosti v Archivu Národního muzea.
Není to poprvé, co se M. Kučera ujal vydání zásadních děl starší české historiografie. Za připomenutí stojí zejména vynikající práce Františka Kutnara Obrozenské vlastenectví a nacionalismus (Karolinum 2003). I nyní v případě Sabiny odvedl důkladnou vydavatelskou práci a knihu navíc opatřil doprovodnými komentáři, vysvětlivkami a v poznámce uvedenými zásahy do původního textu, které byl nucen provést.
Dobře placený donašeč
Čtenáři se dostává do rukou dramatický příběh zřejmě nejslavnějšího českého policejního konfidenta s krycím jménem Roman. Přestože se Kazbunda snaží vyvarovat kategorických odsudků, z výkladu je jeho stanovisko dobře patrné. Na s. 252 píše: „[Sabina] zapřel svou minulost, zneuznal cenu oběti, utrpení pro myšlenku, ale nechtěl pozbýt popularity, založené právě na přinesených obětech… A to vše pro okamžité pohodlí, pro hmotné výhody. Neshledáváme obzvláštní důvody pro žalobu, že mu přes jeho veškeré úsilí nikdo z českých lidí nepodal pomocnou ruku…“ Po pravdě jediný, kdo mu tehdy v jeho hrozivé sociální situaci pomáhal, byl Josef V. Frič, který se v 60. letech 19. století paradoxně stal hlavním předmětem Sabinovy udavačské činnosti. Rovněž editor se v doslovu pozastavuje nad tím, kam až byl Sabina ochoten jít, aby se zavděčil zaměstnavateli (s. 483). Na druhé straně však připomíná, že zřejmě nikoho mimo mladé anarchisty kolem bratrů Körberových, kteří podnikli v červnu 1869 pumový útok na pražské policejní ředitelství, vážně nepoškodil (s. 485).
Kazbunda také připouští jisté úlevy z příkrého hodnocení, když bere v úvahu Sabinovu bídu po propuštění z vězení od roku 1857 a vidinu nebezpečí nuceného vystěhování, které potkalo jeho dřívější souputníky, radikální demokraty Emanuela Arnolda a právě Josefa V. Friče (s. 220n). Neopomene však ani připomenout indicie, například že se v minulosti nechával vydržovat milenkami (s. 55, 310). Na žádném místě Sabinu neomlouvá a nečiní z něj nešťastnou oběť policejní taktiky. Ostatně, byl to Sabina sám, kdo po několika letech své donašečské činnosti v roce 1865 žádal ministerstvo policie, aby jej ponechalo ve svých službách; svého „místa“ si tudíž nejen vážil, ale lpěl na něm (s. 311).
Právě období 1859–1861, klíčová perioda Sabinovy konfidentské činnosti, tvoří meritorní část Kazbundovy knihy. Následné období až do prozrazení odbývá v několika odstavcích a v rozsáhlé poznámce (s. 477). Z plánovaného druhého dílu Kazbundovy knihy se v archivu nedochovalo víc než nesoustavná excerpta.
Pozitivistický historik
Jde o tradiční historickou biografii, která ovšem trpí řadou nectností staršího dějepisectví. Přestože editor v závěru poznamenává, že se „nelze spokojit s jednoduchou formulkou, že Kazbunda byl metodicky druhořadý pozitivista, zamilovaný do listinných pramenů úřední povahy“ (s. 490), nutno připustit, že i tato kniha může k takovému hodnocení svádět. Vzhledem k účelu textu nelze Kazbundovi mít za zlé, že klíčovým pramenem jsou především policejní dokumenty. Text však prokládá mimořádně dlouhými citacemi pramenů a hlavně zachycuje obrovské množství vskutku marginálních střípků a nepodstatných fakt, což znesnadňuje rozlišení důležitého od nepodstatného.
Obdobně je plynulost textu narušována rozsáhlými exkursy o jiných tématech, především o české politice Sabinovy doby. Kniha zřejmě neměla být jen biografií v úzkém smyslu slova, nýbrž vhledem do života tehdejší české společnosti. V tomto směru však zůstal autor kdesi v půli cesty. Na jedné straně je zde sice nepřeberné množství informací o čelných osobnostech tehdejší doby, především na úrovni, kdo se s kým setkal, jaké měl plány apod., což vyplývá právě z Kazbundova důrazu na konfidentské zprávy. Na druhé straně tu však chybějí jakékoli obecnější poznatky a rozbory, které by čtenáři usnadnily pochopení historických událostí. Typické je to jak v případě revoluce 1848, tak i v období obnovené ústavnosti na počátku šedesátých let. Po přečtení knihy budeme sice vědět mnoho o oné době, ale stěží jí budeme rozumět více než předtím.
Je třeba připomenout, že název knihy klame čtenáře. Podtitul Neuzavřený případ policejního konfidenta jako by sliboval nová zjištění o Sabinově konfidentství, které považujeme za dávno „uzavřenou“ záležitost, ve skutečnosti však znamená, že kniha zůstala nedopsána a že vypravěč opouští Sabinu kdesi v první polovině šedesátých let 19. století, zatímco jeho hrdina byl prozrazen jako konfident až v roce 1872 a zemřel v osamění o pět let později, v roce 1877. Publikace tedy není žádným „neuzavřeným případem“, nýbrž pouze nedopsanou knihou, respektive první částí většího pojednání.
Autor je právník a historik.
Karel Kazbunda: Sabina – Neuzavřený případ policejního konfidenta.
Karolinum, Praha 2006, 516 stran.