Když se na knihkupeckých pultech objeví nová edice historických pramenů, vzbudí to zpravidla pozornost jen mezi hrstkou profesionálů. Objemný soubor pramenů z doby, kdy Edvard Beneš zastával úřad prezidenta meziválečné Československé republiky, je však v řadě směrů zajímavý a může vyvolat zájem i u širší čtenářské obce. Prvním pozitivem je nepochybně skutečnost, že jde o chronologicky uzavřený celek pramenů, které zájemci dosud byli nuceni vyhledávat v množství dnes těžko dostupných dobových periodik, v archivech, popřípadě v dalších příležitostných dobových publikacích. Vydání této publikace znamená rovněž určitý mezník v ediční činnosti Masarykova ústavu AV ČR. Uzavírá totiž řadu prezidentských projevů z doby první republiky a volně tak navazuje na ediční řadu Masarykových projevů Cesta demokracie.
Editor knihy Richard Vašek již v dřívějších letech publikoval řadu dílčích studií týkajících se obou meziválečných prezidentů Československa, což mu jistě usnadnilo přípravu této edice. Ne nadarmo se mezi historiky říká, že příprava kvalitní edice pramenů je tím nejtěžším úkolem, který je může v průběhu vědecké kariéry potkat. Je to vesměs dlouhodobá, nezajímavá mravenčí práce s minimem možností uplatnit autorskou kreativitu. Škoda, že R. Vašek byl v tomto směru až příliš úzkoprsý. Edice pramenů, a to zvláště v případě význačných osobností, bývá často doplňována životopisnou črtou či jiným, zpravidla několik desítek stran dlouhým komentářem k zpracovanému tématu. Tyto „Benešovy projevy“ však doprovází jen čtyřstránková ediční poznámka, která se soustřeďuje výhradně na technická hlediska přípravy publikace. Možná zde byl R. Vašek zdrženlivý i proto, že je k tomuto tématu připravována zvláštní studie, jak v závěru v poznámce pod čarou naznačil.
Vaškova publikace si nárokuje postihnout v zásadě všechna veřejná vystoupení Edvarda Beneše od roku 1935 až do jeho abdikace v říjnu 1938. Za kritérium výběru bylo zvoleno právě jejich uveřejnění. Jde o kritérium velmi benevolentní – kniha je tak doslova zahlcena mnohdy zcela bezvýznamnými formálními projevy, kondolencemi, uvítacími řečmi či pozdravnými dopisy, tj. dokumenty patřícími k běžné agendě hlavy státu.
Pokud jde o technickou stránku knihy, lze vyjádřit spokojenost s důkladnou editorovou prací. Každý dokument je opatřen odkazem na jeho původ, včetně upozornění na případné další existující verze. V případě výrazných odlišností jsou zde i přetištěny. Dokumenty rovněž mají vysvětlující poznámkový aparát, který je pojat velmi důkladně a místy obsahuje také odkazy na související sekundární literaturu. Neméně užitečný je i personální rejstřík. Zajímavé a v ediční práci neobvyklé je pak i využití autentických zvukových záznamů Benešových projevů z Archivu Českého rozhlasu, které R. Vašek upřednostňoval pro přepis do edice, pokud se dochovaly, před tištěnými verzemi (s. 706).
Z hlediska obsahového, odhlédneme-li od zmíněného množství na první pohled „zbytečností“, nalezneme v této více než sedmisetstránkové knize řadu mimořádně zajímavých pramenů. Čtenářsky nejvděčnější budou zřejmě dva nejproslulejší Benešovy prezidentské projevy z předválečné doby. První z nich je projev nad rakví TGM, v němž zazněla slavná věta: „Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme!“ (s. 515) Jde o skutečně poutavý a emotivní, zhuštěný výklad Masarykovy filosofie dějin. Druhý, patrně neméně často citovaný a neméně emotivní projev pronesl Beneš v kritické době 22. září 1938 v rozhlase. Týden před mnichovskou konferencí zde uvedl: „Nebojím se ani dnes o náš stát. Mám svůj plán pro všechny případy a nedám se ničím mýlit… Vidím věci jasně a mám svůj plán… Šetřme svých sil, budeme je potřebovat. Opakuji znovu: budeme je ještě potřebovat.“ (s. 692) Interpretace tohoto projevu vzbuzuje stále řadu otazníků.
Vedle těchto „klasických“ dokumentů však edice obsahuje i řadu dalších, jinak zajímavých textů. V tomto směru jsou bezkonkurenčně nejlepší rozhovory poskytnuté zahraničním novinářům, kterých v knize nalezneme více než dvě desítky. Je to zřejmě i tím, že se tito žurnalisté neostýchají klást otázky, které mezi tehdejšími Čechoslováky mohly jinak vzbuzovat roztrpčení. Například v květnu 1936 Beneš pro New York Times vysvětloval, jak to je s českým vyhladovováním německého pohraničí (s. 95), nebo o měsíc později přitakával tvrzení francouzského žurnalisty, že hranice Československa jsou špatně stanoveny (s. 116).
Edvard Beneš vždy bude kontroverzní osobností české historie. V době, kdy zastával prezidentský úřad, postihly český národ dvě největší katastrofy jeho moderních dějin (Mnichov 1938 a únor 1948), což nutně mnohé (nejen) historiky vede k úvahám o míře jeho zavinění. Těžko kdy budou tyto otázky zodpovězeny ke spokojenosti všech. Můžeme však říci, že tato edice svým významem přesahuje ve svém názvu vymezené roky 1935–1938. Právě v ní totiž můžeme nalézt řadu odpovědí na otázku, nakolik byla zachována kontinuita mezi první a třetí Československou republikou. Pokud jde o myšlení „realistického idealisty“ Beneše, najdeme zde nepochybně množství kontinuitních prvků. V srpnu 1937 Beneš pro jeden belgický list prohlašoval, že demokracie, které zanikly, ztroskotaly proto, že se nepřizpůsobily nové realitě, a že jediným způsobem, jak se vyhnout revoluci, je ji udělat (s. 481). Poválečnou „lidovou demokracii“ však v této chvíli dozajista na mysli neměl.
Autor je historik a právník.
Edvard Beneš: Projevy – články – rozhovory 1935–1938.
Masarykův ústav – Archiv AV ČR, Praha 2006, 727 stran.