Umírněný klasik kulturních dějin

Angličan Peter Burke patří v České republice k oblíbeným a hojně překládaným historikům. Soubor esejů Variety kulturních dějin je už jeho čtvrtým dílem, jež se dočkalo své české verze. Předcházela mu jednak Italská renesance (Mladá fronta 1996) a v posledních letech pak v rychlém sledu Francouzská revoluce v dějepisectví (Lidové noviny 2004) o dějinách školy Annales a Lidová kultura v raně novověké Evropě (Argo 2005).

Hned při prvním přečtení se nabízí otázka, proč byla zvolena k českému překladu právě kniha Variety kulturních dějin. Přestože je publikace formálně členěna do kapitol, jde ve skutečnosti o soubor esejů, které nejsou navzájem tematicky příliš provázány, a v autorově bibliografii půjde o dílo patrně méně význačné. Je ovšem také možné považovat teoretické konceptuální kapitoly za meritorní část knihy, k níž jsou připojeny jednotlivé případové studie. I v rámci koncepce ediční řady Klasikové společenských věd, v níž brněnské nakladatelství CDK český překlad publikovalo, jde o poněkud neobvyklé dílo. V edici totiž vycházejí spíše zcela zásadní díla sociálních věd uplynulých dvou století, za což Burkeho Variety zřejmě považovat nelze. Daleko záslužnější by v tomto směru patrně bylo vydání českého překladu jeho hojně citované práce History and Social Theory, který stále chybí, přičemž je nutné poznamenat, že na českém trhu neexistuje ani jakýkoli její ekvivalent od jiného autora. Za výhodu recenzované publikace však lze považovat alespoň skutečnost, že jde o soubor autorových relativně nových textů. S výjimkou jediného, jehož původní verze vznikala již na počátku sedmdesátých let, pocházejí z osmdesátých a zvláště z devadesátých let minulého století.

Z hlediska metodického se Burke (1937) sám staví do středu mezi dva protikladné proudy v soudobé historické vědě. Přestože se přiznává k silné inspiraci například Michelem Foucaultem, pokouší se, jak říká v úvodu, „vyhnout protikladným nástrahám módního ,konstruktivismu‘ (představě kulturní či diskursivní konstrukce reality) a vyčichlého ,pozitivismu‘ (ve smyslu empirického přesvědčení, že ,dokumenty’ prozrazují ,fakty‘)“ (s. 6). Jakkoli je tedy Burke rezervovaný k lingvistickému obratu v historiografii, což vyjadřuje zvláště ve dvanácté kapitole Jednota a rozmanitost v kulturní historii, nenajdeme zde nějaké apriorní odsouzení tohoto pojetí. Přesto je z celé knihy patrné, že jsou mu bližší spíše klasičtí „kulturalisté“ mezi sociálními historiky, jako například Edward P. Thompson, a současní reprezentanti historické antropologie než radikální stoupenci sociálního konstruktivismu. V tomto směru mohou Variety posloužit čtenáři i jako poučný úvod do současných diskusí o povaze historiografie.

Typické je pro autora jeho odhalování starobylosti mnoha snah, které považujeme za nové výboje v historiografii. Nejpřínosnější je v tomto směru právě první kapitola Počátky kulturní historie, v níž předkládá dávné kritiky pojímání historie jako pouhých dějin válek a panovníků či prastaré pokusy o studium systémů myšlení, tedy to, co se dříve nazývalo dějinami idejí či dnes asi častěji dějinami epistemických systémů. Za velmi přínosnou pro českého čtenáře (zvláště odborného) považuji jedenáctou kapitolu Silné a slabé stránky historie mentalit. Přestože již v češtině vyšla řada klasických, zvláště francouzských prací o mentalitách (např. J. Delumeau či P. Ariés), teoretických textů k tomuto konceptu je stále málo. Burkeho esej se v tomto směru jistě řadí k tomu nejlepšímu, co u nás dosud vyšlo.

Variety kulturních dějin jsou knihou, kde si zřejmě každý čtenář přijde na své. V úvodu a závěru je umístěno několik spíše teoretických a koncepčních textů (kapitoly 1, 3, 11 a 12), v nichž naleznou zalíbení spíše profesionálové, zatímco ostatní kapitoly představují případové studie, jež jsou informačně velmi bohaté a díky autorovu stylu i mimořádně čtivé. Právě jimi může Burke oslovit i nejširší čtenářskou obec. Velká část z nich čerpá svůj empirický materiál z malebného a podivuhodného světa měst renesanční Itálie. Zvláště zajímavá je v tomto směru kapitola o distinkci veřejného a soukromého v Itálii pozdního středověku nebo o brazilském karnevalu, což je téma u Burkeho poněkud netypické. Za jeden z největších autorových kladů lze považovat jeho schopnost poutavě popisovat, aniž by musel slevovat z požadavků na vědeckou publikaci.

Kulturní dějiny v české vědě hrály roli spíše jakéhosi trpěného dítěte. Gollova škola v období předválečném a meziválečném historiky kulturních dějin ostrakizovala kvůli jejich nižší metodologické přísnosti (typickým případem je Čeněk Zíbrt). V období po druhé světové válce zase rozvíjení kulturních dějin bránilo marxistické dogma o základně a nadstavbě. K postupné změně dochází až v posledních dvou desetiletích (a to zvláště díky zájmu studentů vysokých škol), k čemuž nepochybně přispívají právě české překlady starých klasiků kulturních dějin, jako je Jacob Burckhardt či Johan Huizinga. Za jejich pokračovatele se pokládá i Peter Burke.

Autor působí v Ústavu hospodářských a sociálních dějin.