Sedm týdnů po volbách stále vládne-nevládne kabinet, který nemá oporu v přání voličů. Jedná-nejedná poslanecká sněmovna, která nemá zvolené představitele, a je tudíž nefunkční. Dohady o složení nové vlády probíhají v podstatě mimo rámec ústavy, protože se prezident rozhodl, že nejmenuje po volbách předsedu vlády, který se pokusí získat pro svou vládu důvěru. Prý chce čekat, až si podporu nejprve strany předjednají.
V této situaci se objevují stále častěji názory, které poukazují na nutnost změny ústavy. Jedni přitom chtějí, aby změna vytlačila malé strany (a ty tři zbývající by se pak lépe mohly dohodnout mezi sebou). Druzí poukazují na nespravedlnost současného přepočítávání, které způsobuje, že malé strany potřebují k získání jednoho poslaneckého mandátu více než dvakrát tolik hlasů než strany velké.
Nehledá se přitom vina jen v nastavení politického systému, ale i v jeho aktérech. I když je kvůli velkému horku a době prázdnin veřejnost poměrně apatická a ochotná tolerovat zpomalení práce, má tato tolerance své meze. Nejde přitom jen o to, že na chod sněmovny vynakládáme v současném politickém patu podle některých odhadů 3 miliony korun denně. Daleko horší je, že paralýza vzbuzuje nedůvěru v politický systém jako celek. Ani ne tak kvůli tomu, že voliči vidí Klausovo politické taktizování s cílem velké koalice, které má podle Topolánka umožnit prezidentovo znovuzvolení za dva roky. Rozhodující také není, že jsou voliči svědky toho, jak vidina moci štěpí strany uvnitř (asi nejviditelněji v případě ODS snahou Pavla Béma o koalici s ČSSD). Nejhůře nepůsobí ani přímý přenos poraněné politické ješitnosti v případě Jiřího Paroubka. Ani lavírování malých stran, které, ať již ve snaze o získání podílu na vládě, nebo jen z pociťované nutnosti demonstrovat svou státotvornou zodpovědnost, rozhodně škrtají podstatné pasáže svých předvolebních programů. Voliče nejvíce unavuje a rozhořčuje především samo neplodné dohadování. Voliči a politici toho opět nemají moc společného. Když zbytek státu funguje i bez hlavy, zdá se, jako bychom dokázali žít i bez těch politických otrapů.
Nemožnost dohodnout se na koalici jako by vyplývala z kombinace povahy politických vůdců i prosté povolební aritmetiky. A je i velmi dobře pochopitelné, že se šéfové politických stran bojí předčasných voleb. Malé strany vědí, že by se do parlamentu již znovu dostat nemusely. A ty větší zase nechtějí mít v rukou černého Petra. Tuší, že by jim veřejnost nové výdaje na předvolební politický cirkus nemusela odpustit. Jestliže jsou ale mezi stranickými představiteli lidé, kteří jsou v politice vedeni i pocitem zodpovědnosti, musí pochopit, že už to takhle dál nejde. Současná situace totiž přeje především nemravům.
Samozřejmě, že je hranice mezi politickou odpovědností a nemravností často velice tenká. A v této době, kdy dochází na politické scéně k tolika viditelným i neviditelným posunům, obzvlášť. Snad nic to nemůže demonstrovat lépe než veřejná i zákulisní jednání okolo volby místopředsedy poslanecké sněmovny. Nyní již veřejně usvědčenému donašeči komunistické rozvědky a arcilháři Vojtěchu Filipovi je opět nabízeno křeslo v dolní komoře. Prezidentovi, dosluhujícímu premiérovi ani předsedovi poslaneckého klubu ODS Tlustému nepřijde, že by se přibližovali nějaké hranici. Odpovědnost ukázat na ni zjevně necítí kromě senátora Martina Mejstříka žádný další z politiků. To je bohužel za sedm týdnů ten největší posun, kterého jsme se na politické scéně dočkali.