Pro Čechy není ani tak důležité se zúčastnit, ale vyhrát, napsal kdysi zakladatel českého olympijského hnutí Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. Olympijská myšlenka od té doby prodělala několik obratů, zvratů a výmyků. Dnes se ovšem po celém světě opět hledá odpověď na otázky, nejen kdo vyhraje, ale i kdy a jak je důležité se účastnit.
Ve smíchovské Meet Factory se o víkendu sešla dvacítka lidí a usilovně pracují. Tisknou stovky vlaječek, malují obrovské transparenty. Práce jde rychle od ruky a na plátnech se objevují hesla jako: „Reprezentujte nás tak, abychom se za vás nemuseli stydět“, „Lidská práva nejsou jen Tibet, olympijské hry nejsou jen sport“, „Sport + lidská práva = OH“ a podobně. Tibetské vlajky a vyrobené transparenty pak stoupenci lidských práv a přátelé Tibetu vybalí brzy odpoledne 24. dubna před budovou Autoklubu, kde má probíhat zasedání Českého olympijského výboru. Ovšem zástupci na zasedání plenárního výboru ČOV na právě se rozbíhající demonstraci nečekají. I oni byli rychlí a své prohlášení k lidským právům v Číně přijali těsně před příchodem demonstrantů. Proti se podle informací médií zvedl pouze jeden hlas, v menšině tak mezi přítomnými zůstal i názor, že stanovisko je vůči výzvám k bojkotu měkké.
Zpět k olympijským myšlenkám
Bojkot účasti na olympijských hrách však nepožadovali ani pořadatelé pražské demonstrace. Tyto výzvy zazněly jen od některých z umělců, kteří na pódiu pro pobavení demonstrujících i těch, kteří spěchali na vlak, ve Vrchlického sadech před Hlavním nádražím vystupovali po celé slunečné odpoledne a část večera. „Smyslem akce není vyhlašování bojkotu olympijským hrám, ale připomenutí olympijské myšlenky lidské důstojnosti a sounáležitosti společností,“ prohlašoval jeden z organizátorů akce Stanislav Penc. „Nechceme sportovcům bránit v aktivitě, chceme jen svobodu projevu pro všechny sportovce,“ dodával do mikrofonů.
Ovšem právě o definici toho, co jsou to dnes vlastně olympijské myšlenky, se dnes vede tvrdé soutěžení. Olympijská charta to na první pohled říká jasně: „Cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje člověka s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti,“ praví její druhý článek. „Jakákoli forma diskriminace vůči zemi nebo osobě z důvodu rasy, náboženství, politického přesvědčení, pohlaví či z jiného důvodu je neslučitelná s příslušností k olympijskému hnutí,“ deklaruje se zase v článku pátém. Zároveň ovšem článek 51 olympijské charty zakazuje politickou, náboženskou a rasovou propagandu v olympijských prostorách. A objevuje se silné podezření, že právě tento článek budou chtít ti, kterým se nehodí poslouchat slova o porušování lidských práv v Číně a Tibetu, použít k umlčení sportovců, kteří by si předchozí články Charty vzali příliš k srdci.
Právo nevyjadřovat názor?
„Jsou nám dávány nálepky, že jsme zbabělí, že k něčemu sportovce nutíme. Ale není to tak. Český olympijský výbor nikdy nepotlačoval právo sportovců na vyjadřování a platí to i pro Peking,“ bránil se v tisku předseda ČOV Milan Jirásek, ovšem s dodatkem, že účastníci her musí dodržovat článek 51 olympijské charty. Balancování představitelů českého sportu je velmi obtížné. Předseda ČOV pravdivě odkazuje na to, že v otázce lidských práv se čeští představitelé řadí mezi ty kritičtější. „Český olympijský výbor patřil v Pekingu k těm s radikálnějšími postoji. Vyjádřili jsme znepokojení nad situací v Tibetu. Navrhli jsme vyslání pozorovací mise MOV, čínské vlády a organizačního výboru pekingských her,“ uvádí ČOV v tiskovém prohlášení k zasedání Mezinárodního olympijského výboru, které proběhlo 6.–12. dubna v Pekingu. Zástupci afrických, jihoamerických a asijských států podle informací ČOV jednoznačně podporovali Čínu a problém Tibetu či porušování lidských práv je nezajímal. Zástupci evropských zemí, zejména Nizozemí, Francie a Lucemburska, byli naopak proti porušování lidských práv v Číně a Tibetu. Výsledkem byl kompromis. Předseda celého MOV Jacques Rogge nakonec oznámil, že jestliže sportovci opravdu budou chtít vyjádřit svůj názor, je to zcela v pořádku. „Nicméně nezapomínejme, že existuje také právo názor nevyjadřovat, nekomentovat. Sportovci by tedy v žádném případě neměli být pod morálním tlakem nuceni k jakýmkoliv projevům, v případě Číny například k otázkám lidských práv,“ dodal zároveň předseda MOV. Vymezil tak sice nový prostor pro gymnastická cvičení při snahách vyhnout se ožehavému tématu, zároveň ovšem nepřinesl jasnou odpověď na otázku, co budou pořadatelé dělat se sportovci s názorem. Prohlásil totiž také, že „nemáme nejmenší problém, jestliže sportovci vyjádří svůj názor v médiích, ať už před hrami či v průběhu her při setkání s novináři. Neměla by to být ale politická, rasová či náboženská propaganda.“
Jestliže si tedy sami sportovci nemohou být jistí, jak tvrdě vůči jejich případným projevům názorů na olympiádě může být postupováno, a je jim významně naznačováno, že nejlépe je žádný názor nemít, projevy ze strany pořadatelů zjevně olympijské úředníky netíží. Neobjevilo se dosud žádné veřejné vyhlášení činovníků z MOV, které by odsuzovalo propagandistické prvky více než rok trvající předolympijské kampaně čínských úřadů, která se nese především v duchu vyzvihování národní hrdosti. Na výpady komunistickou stranou kontrolovaných médií vůči kritikům pořadatelské země a překrucování informací o násilí v Tibetu a mezinárodních protestech nikdo z MOV také nereagoval. Protifrancouzské a protievropské protesty tisíců lidí v nejméně devíti čínských městech větší a střední velikosti přešel MOV rovněž mlčením. Možná je to tím, že mu tolik leží na srdci svoboda projevu. Nebo zatím ani on správně nepromyslel, jaký je rozdíl mezi propagandou a svědomím.