„Prožili jsme dlouhá desetiletí totality, a proto je zde jiná citlivost na porušování lidských práv než v zemích, kde tuto skutečnost nemají,“ prohlásil letos v lednu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Na diskusi pořádané Asociací pro mezinárodní otázky chtěl tímto výrokem odůvodnit důraz, který by na lidská práva měla klást česká zahraniční politika. Tu ale teď nechme na chvíli stranou a zeptejme se spíš, o jaké citlivosti tu vlastně Schwarzenberg mluví.
Na začátek je asi nutné kratší historické zamyšlení. V něm je potřeba zdůraznit, že zkušenosti současného ministra zahraničí a místopředsedy vlády jsou v českém prostředí velmi ojedinělé. On sám totiž, jak je obecně známo, ve skutečnosti dlouhá desetiletí totality zakoušel do určité míry nepřímo. Československo spolu s rodinou opustil již v prosinci 1948 a zdejší vývoj sledoval s velkou pozorností a zvláštní citlivostí právě k otázkám lidských práv ze zahraničí. Právě tato citlivost ho přivedla i do Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva, kterému v osmdesátých letech předsedal, a také k pomoci a spolupráci s československými disidenty.
Se signatáři Charty 77 a členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných žijícími v Československu ho spojoval důraz na obranu lidských práv, k němuž se ovšem v té době otevřeně hlásili jen málokteří. Když byl převratem v roce 1989 totalitní režim (nebudeme se teď přít o to, zda je označení přesné) svržen, do čela státu byl mimo jiné právě pro své zásluhy na poli obrany lidských práv vyzdvižen Václav Havel a Schwarzenberg se stal jeho kancléřem. Důraz na lidská práva se ovšem nestal zásadní součástí společenského diskursu. Společnost se ve své většině ztotožnila především s tezí o potřebě kapitalistické transformace a privatizace, kterou prosazoval zejména Václav Klaus. Po velkou část devadesátých let probíhal mezi Havlem a Klausem mocenský boj, v němž strana ekonomistů prosazovala rovněž tezi o posttotalitní výlučnosti České republiky. Ovšem založené nikoliv na citlivosti k lidským právům, ale na dovednostech premianta ekonomické transformace. I když se i toto tvrzení o české výlučnosti záhy s ostudou rozplynulo, v naší společnosti po něm přece jen něco zůstalo. I nadále zde rezonuje Klausovo tvrzení, že NGOismus je nebezpečný skoro stejně jako komunismus, a označení za „humanistu“ se v médiích stále používá jako „rafinovaný“ způsob, jak hanlivou nálepkou deklasovat protivníka. Důvody mimořádného úspěchu Klausovy mocenské argumentace lze přesně definovat jen těžko. Kromě zklamaných nadějí vkládaných do Havlova angažmá v novém režimu lze u části obyvatel jistě spekulovat o tom, že otevírání lidskoprávních či humanitárních témat pro ně znamená zároveň nepříjemné zpřítomnění jejich mlčení k těmto otázkám za minulého režimu.
Důkaz, že klausovská rétorika má v přístupu k lidským právům stále navrch i v současné vládě, reprezentuje nejen někdejší Klausův tiskový mluvčí a nynější ministr životního prostředí Tomáš Chalupa, ale především dlouholetý ideolog ODS, premiér Petr Nečas. Ten loni uvítal zrušení funkce ministra pro lidská práva a navíc není od září schopný jmenovat ani vládního zmocněnce pro tuto oblast. Díky protestům veřejnosti upustil od původního záměru a nejmenoval do této funkce dalšího z odpůrců konceptu lidských práv blízkého Hradu, Romana Jocha, zároveň ale ignoruje i prosby a výzvy nevládních organizací i aktivistů (včetně autora tohoto komentáře), aby funkci obsadil věrohodným kandidátem. Za situace, kdy z celkem zřejmých důvodů nelze ohledy na lidská práva očekávat od nejsilnější vládní strany, těm, kdo je nepovažují za nadávku, nezbývá než vkládat zbylé naděje do dvou menších koaličních stran. Zatímco od Věcí veřejných by vzhledem k jejich kořenům v bezpečnostní firmě byl podobný důraz příjemným překvapením, ve straně, jíž předsedá Schwarzenberg, se nám dostává překvapení právě opačného. Místopředseda vlády a ministr zahraničí, kterému se kvůli jeho historickému kreditu dostalo ve volbách i části hlasů z tábora „humanistů“ či (novořečí Klausových přívrženců) „pravdoláskařů“, na citlivost k lidským právům v Česku zapomněl. Jak o ní chce přesvědčovat v zahraničí, je pak opravdu záhada.