Hybatelé motýlích křídel

David Mitchell uvádí svou knihu mottem z prózy Thorntona Wildera Most svatého Ludvíka krále; Wilderovo druhdy bestsellerové dílo z roku 1927 popisuje osudy pětice postav, jež sdružil společný tragický konec, hledá logiku jejich příběhů a jejich tajemné propojení v okamžiku (náhodné? zákonité?) smrti. Na jednom místě svého díla Wilder říká: „Buď žijeme náhodou a náhodou hyneme, anebo žijeme podle skrytého plánu a také hyneme podle něho.“ Taková je i osnova Mitchellovy knihy, přinášející devět příběhů v kruhové kompozici (poslední povídka nás opět vrací na začátek), odehrávajících se na rozličných místech světa (Japonsko, Čína, Mongolsko, Rusko, Anglie, Irsko, USA), s různými hrdiny všedního i nevšedního typu, kteří disponují buď výjimečnou senzitivitou, nebo je zastihneme v mezním okamžiku jejich života.

Mitchellův svět je však nejen jemně propletený, ale také vysoce iracionální, mysteriózní, plný neustálých interakcí, nárazů a srážek, kulečníkových efektů, které vstupují do lidských životů, vychylují je z dráhy, obracejí naruby; události se nenápadně řetězí, prosakují z jednoho textu do druhého. Globalizovaný svět je čím dál menší, síť jemných dotyků se rozprostírá od Tokia přes Ulánbátar po irskou přímořskou vesničku, a navíc je nad námi cosi záhadného – pro Mitchella to není Wilderův křesťanský Bůh, ale netělesná(é) bytost(i), „noncorpum“, ovlivňující zemské dění – autor si tu pohrává s variantou dnes už nesčetných konspiračních teorií.

Tady je ovšem třeba vrátit se k titulu Mitchellovy knihy, který v originálu zní Ghostwritten – obtížně tlumočitelný výraz obešla překladatelka názvem Hybatelé („Všichni si myslíme, že máme život ve svých rukou, že jsme jeho hybatelé, a ve skutečnosti jím hýbou síly kolem nás.“ – s. 260). Pohrávání s titulem tvoří výraznou linii díla – jedna z postav, Marco, je vlastně ghostwritter, autor sepisující na zakázku životopisy různým hasnoucím celebritám. „Noncorpa“, převtělující se do různých lidských subjektů a ovládající jejich mysl, vlastně „v zastoupení“ píší jejich životy, a životy ostatních postav utváří, sepisuje nějaký duch, neuchopitelný a nezřetelný přízrak náhody – a koneckonců je tu i autor sám, který přesně vidí do mysli svých hrdinů a transkribuje za ně, protože tak umně by to jistě nesvedli („Na chvíli jsem měl zvláštní pocit, že jsem se ocitl v příběhu, který zrovna někdo píše.“ – s. 54). A navíc v některých povídkách vystrkují růžky i duchové zcela klasičtí, s nimiž se však nežertuje a  z dobrých důvodů je třeba brát je vážně.

Plyne z toho logická otázka – kdo je autorem příběhu našeho života? A „proč se věci dějí tak, jak se dějí?… Proč se vůbec dějí?“ (s. 59) Nevytváří ten nejistý pocit já, který člověk vlastní („Ta, která žije v ní, se podívala ven skrz její oči a skrz mé oči na toho, který žije ve mně.“ – s. 53), nit příliš roztřepenou, než aby se dala navléci do bezpečného ucha jistoty a racionality? Člověk se Mitchellovi jeví jen jako nosič, neboť „lidský svět je tvořen příběhy, ne lidmi. Ti jen slouží příběhům k tomu, aby se odvyprávěly.“ (s. 338–9) Děj se tedy zmocňuje člověka, ne naopak, jedinec je jím napaden jako infektem, který koluje v jeho krvi, ovládá nervy a mozek, který s ním pohybuje jako s mechanickou hračkou. Naše determinace a vůle se ukazují jen jako čiré pomysly a iluze, jakákoli snaha vzepřít se proti setrvačnému pohybu sil, jež byly rozpoutány, je marná.

Mitchella samozřejmě nemusíme brát tak doopravdy, možná jen potutelně zkouší, jak dalece uvěříme jeho konspiračnímu vábení – ostatně tím reálně hmatatelným a průkazným v jeho textech je především fenomén manipulace. Vstupní (a možná hned vrcholná) povídka o Kvazarovi, příslušníku japonské teroristické sekty (plynovým útokem v metru odkazuje k reálně provedené akci skupiny Óm šin rikjó), je vynikající studií brain­washingu, zobrazením procesu, v němž se atomizovaný, labilní a nahraditelný človíček stává zdánlivě nezastupitelným a vyvoleným článkem všemu ostatnímu nadřazené hierarchie. V tomto světle se vnucuje idea, že náš život se koneckonců podstatnou měrou odvíjí od toho, o čem se necháme druhými přesvědčit, brutálně řečeno, co si od druhých necháme namluvit. „Lidské vědomí je opravdu křehká hračka“ (s.143), konstatuje jeden z netělesných hybatelů, hledající pohybem mezi „hostiteli“ své místo v kosmu. Autor názorně dokumentuje, jak se asociativní tříšť v hlavě proměňuje v myšlenky, z myšlenek se stávají činy, jednání, skutky, které nemohou nemít dopad na druhé („Každé vědomí pulzuje jedinečným způsobem, podobně jako každý maják ve světě vysílá jedinečný signál.“ – s. 140).

Mitchell se předvádí jako autor velmi zábavný, obratně vyvažující napětí a spád narace hloubavými a reflexivními pasážemi, hýřivě rozhazuje jiskry bonmotů, aluzí a sarkasmů, znamenité jsou jeho barvité a dynamické záběry nejrůznějších prostředí, ocenit je nutno též důkladnou prokomponovanost celku, neotevírajícího se rozhodně ve všech významech a náznacích hned prvnímu čtení.

Slabší místa díla souvisí s klinickými příznaky literátské rutiny – proud vědomí jeho (někdy poněkud modelových) hrdinů působí občas až příliš monotónně, některé promlu rované klišé či jistá naivita, zkrátka básnická licence (procházka dějinami Číny v příběhu majitelky čajovny se žonglováním s chronologií jeví poněkud simplifikovaně), ale občasné nedůslednosti a ústupky Mitchellovu stylu neubírají na půvabu.

Téměř každá postava díla, často aniž by o tom sama věděla, zasahuje do života postavy jiné, mnohdy téměř fatálně – ale i jejich „obětem“ autor poskytuje šanci, a iluzi naší vlády nad životem, kterou vydatně zpochybnil, zase občas s lehkou ironií obnovuje – „pokaždé jsem to byl já, kdo dal věci do pohybu“ (s. 53). Každý člověk se v životě stává hybatelem, který, jen co zavadí o druhého, způsobí cosi nedozírně nenapravitelného. Dalo by se s takovým břemenem odpovědnosti vůbec žít? Naštěstí následky podoteků nemusí být vždy jen negativní – po podivuhodném dnu, který s Markem rozehraje několik aktérů, se tento laxní hédonik rozhodne přijmout výzvu milostného závazku a požádá přítelkyni o ruku. A tak na závěr si opět zalistujme v Thorntonu Wilderovi: „Je země mrtvých a je země těch, kdo žijí, a mezi nimi láska, to je most, který všechno přetrvá, a všemu dává smysl.“

Autor je literární kritik.