Doba průkopníků je pryč

Na knihu o českém graffiti jsme si museli počkat sedmnáct let od momentu, kdy se na české velkoměstské zdi objevil první tag. A nejde o knihu ledajakou – místo sociokulturní analýzy s kunsthistorickými prvky se autorka Martina Overstreet „omezila“ na zveřejnění materiálu, který posbírala v rámci množství interview. Předložila nám nejen mnohobarevnou graffiti pastvu pro oči, tj. obsáhlý fotografický materiál, který ukazuje pražské, ostravské a brněnské „kusy“, ale i nekorigovanou palbu různé kadence z úst více než dvou desítek dotázaných nástěnných umělců. Je nasnadě, že podobný terénní výzkum by mohl vést k určité tezi, k jasnému stanovisku, které by vůči graffiti rozpolcená společnost mohla zaujmout. Ti liberálnější krčí rameny s tím, že některé pieces mají přece jen výtvarné kvality, zapřísáhlí odpůrci nepřipustí jiné vysvětlení, než že jde o projev pubertální a postpubertální revolty. Nicméně právě jistý odstup, který autorka knihy nakonec volí a který může být vnímán jako kompromisní řešení, je asi ten nejsprávnější.

Postřikovačům zdí nedopřál dodnes sluchu nikdo kromě alternativních kulturních občasníků či časopisů, jež se zabývají „populární“ kulturou. Ostatně otázkou zůstává, musíme-li dávat prostor všemu, co naše vizuál­ní doba skýtá. Trend však velí jasně – cokoli, co má určitý vliv a zaznamenává ohlas, je nutno zpracovat. Nakonec bychom si mohli připadat poněkud zahanbeně, kdybychom na rozdíl od demokratických západních zemí neprojevili zájem o něco tak fatálního, jako je graffiti. Newyorská a berlínská galerijní knihkupectví tituly na toto téma nešetří. I to je jeden z důvodů, proč je publikační počin Mladé fronty důležitý. Nejde však jen o to, vyhranit se vůči světové graffiti scéně, ale i o to, přiznat té české vlastní specifika.

Graffiti je bezesporu výtvarný projev, a to bez ohledu na skutečnost, že jde o jev spíše sociokulturní. Výtvarné složce graffiti se v knize věnuje hlavně bývalý writer V 518. Ačkoli laik těžko rozezná berlínský styl od ostravského, V 518 jasně vysvětluje, kdo je čím ovlivněn, v jaké době se co dělo a proč. Nepřekvapí proto ani kapitola o hledání pražského stylu. Je až úsměvné sledovat zrod zákonitostí, které se jinak tohoto programově svobodného konání netýkají. Ovšem kde neplatí zákon, platí jistá pravidla. Revoltující mládí v kontrastu k ostříleným sprejerům přece musí poznat hranice. A ačkoli se může zdát hledání stylu v krajině graffiti v podstatě absurdní, v pojetí staré garnitury šlo zejména o snahu redukovat množství zapálených, nicméně nic nechápajících nováčků. Vztáhneme-li potom jisté tvůrčí perzekuce nejen k faktu, že šlo o prostou ochranu teritoria, ale i o estetické cítění, jehož se novicům nedostávalo/nedostává, můžeme těmto antibažantím tendencím přiznat cosi sympatického. Navíc množství graffiti tvůrců studovalo či studuje vysoké umělecké školy.

Může být rovněž podivné, pokoušet se za každou cenu hledat v rozměrných podpisech nějakou estetiku. Neobstojí ani osvědčený argument o vizuálním nátlaku betonové šedi, který je s oblibou používán na obranu sprejerů. Stejně tak se s ním nespokojuje V 518, který hovoří o typografii, o skicování a hledání ideálního tvaru. Důraz na formu je to, co udává hlavní směr graffiti proudu. Obsahem takového výtvarného vyjádření je potom samotný vzrušující akt, tah, moment, v němž se na ilegální zdi objevuje „moje jméno“. Není divu, že největším výkonem je potom pomalovat pražské metro. Cesta podzemím a úskalí s ním spojená, nedostatek času a ostatní obtíže spjaté s úkonem jsou vlastně strhující zábavou, podotýkám, že zejména pánskou. Dvě dívky, které v knize figurují, hovoří spíše o uspokojení ze samotné tvorby, zatímco někteří muži rádi zdůrazňují pocit nebezpečí. Neopomenutí adrenalinu, jenž je možná i hnací silou revolty, nahrává kritikům, kteří v graffiti spatřují jen brutální neúctu k vlastnictví a projev dětinského odporu. Jistě, i tak se dá graffiti jednoduše interpretovat. Žádná betonová stěna pak neomlouvá.

Nejvášnivější z těch, kteří k nám z knihy promlouvají, navštívili „místa zrodu“, New York a Berlín, aby se zapsali do kroniky sprejování. Výpovědi lidí, kteří strávili týdny v americkém velkoměstě a bez problémů tu se spreji pobíhali od jedné nehlídané vlakové soupravy k druhé, zní možná až překvapivě. Newyorská graffiti scéna asi právě spala, dalo by se konstatovat. Nebo spíš už má New York své sprejové období za sebou? Jak se vlastně staví Newyorčané ke graffiti? Jsou tolerantnější než obyvatelé starého kontinentu? Jejich postoj je do značné míry ovlivněn zkušeností se životem zběsilé megalopole, kde subkultury a hnutí tvoří nezanedbatelnou součást městského života. I zde je veřejnost rozpolcena – živnostníci bědují (pokud si nenechají roletu obchodu pomalovat od sprejera zvučného jména), levicoví intelektuálové hledají v graffiti „poslední záchvěvy revolty moderního umění“ (S. Gabliková: Selhala moderna?). Možná nejde o větší toleranci, spíše o toleranci cvičenější. A třeba i o snahu najít v graffiti to, co se jinde postrádá. Ostatně současné umění, kterému vizuální prvky revolty rozhodně nechybí, se těší přízni odborníků a nakonec i publika. Proč se vlastně graffiti ve vlnách neustále vrací?

Kniha nepřináší žádnou přímou odpověď. Ve změti citací však můžeme postřehnout mnohé. A konstatování, že se graffiti stalo součástí hiphopového stylu, neřku-li kultury, že je v současnosti jakousi jeho grafickou páteří, je nakonec přirozeným vyústěním vypravěčova příběhu. Generační revolta graffiti zkrátka spontánně vplynula do širšího kontextu. Jako by podpis na zdi, ono označení teritoria jedním či druhým crew, souvisel se světem internetové komunikace a snad i s jiným druhem symbolického vnímání. Tak tomu však při zrodu graffiti nebylo. Dnes není žádná potíž se přes ICQ dohodnout na „zátahu“, koupit pár kvalitních sprejů a navádět pomocí sms případné opozdilce. Doba hrdinných průkopníků je pryč. Možná i proto držíme v rukou knihu o graffiti.

Očekávat od v podstatě vyvedené publikace vysvětlení, proč vlastně graffiti existuje, je zbytečné. Dozvíme se s jistotou, co vede jeho autory k tomu, aby se podepisovali na zdi, aby zde stříkali své obrazy. Každý uvádí jiný důvod, ale v důsledku jde o to samé – je to zábava spojená s úsilím, s tvorbou a s nebezpečím. Pozitivní na celé věci může být tedy fakt „tvorby“, tj. aktivního trávení volného času, které občas vede i hezkým pieces, výtvorům. Některá vyobrazení jsou totiž graficky zvládnutá. Pokud si to přiznáme a začneme-li zdi pozorovat bez prvotního vzteku, najdeme si třeba i svého oblíbence, jehož rukopis pak budeme rozeznávat v různých částech města. Jistý druh uspokojení, že tu writer byl a že se mu to zase povedlo, přichází v ruku v ruce s rozčarováním nad obhroublými čmáranicemi na renovovaných fasádách domů. Proč musel i tady? Bohužel proto, že „podpis“ znamená stále víc než estetický projev, který by měl tzv. krášlit město. Revolta nakonec většinou převáží výtvarnou kvalitu konkrétního graffiti. S obrazovými výjevy se lze setkat spíše poskrovnu. Vládne písmo, písmeno.

Apolitická společenská revolta je pubertální projev. Tvůrcům graffiti nebývá většinou víc než -náct, pokud však nemluvíme o jeho skalních příznivcích, od nichž podvědomě očekáváme sofistikovanější výtvory. Graffiťáci obvykle končí jako počítačoví grafici nebo designéři. Jsou to lidé s citem pro formu.

Co je tedy obsahem graffiti? Opravdu jen revolta? Ze stránek knihy vyplývá, že jde o jakousi radost z příslušnosti ke klanu (odtud teritoriální pud), o snahu někam patřit, definovat vlastní identitu. I zde by se dalo zneužít postmoderních tendencí k „omluvě“, k vysvětlení jevu jako symptomu pokrokové civilizační nemoci. Anonymita, atomizovaná společnost, hypertrofovaná individualita, nedostatek citu… A zejména existence mezi betonovými bloky, nehostinnost velkoměsta, které hnáno potřebami konzumentů vytváří stále více „ne-míst“ (Marc Augé), významuprostých prostorů. Graffiti, odmyslíme-li si ostatní pohnutky jeho tvůrců, může být vnímáno jako symptom šedého, účelového moru, který dává vzniknout absurdním, nelidským prostorům, stejně jako nechává místa, jež měla význam, zaniknout.

Autorka je teoretička kultury.