Ve volbách v Jemenu vyhrál ten, kdo nejlépe ovládl složité vyvažování kmenových zájmů a příbuzenských sítí. Západní demokracii zde nehledejme, světu ostatně postačí stabilita.
V prezidentských volbách, které v Jemenu proběhly 20. září 2006, zvítězil Alí Abdulláh Sálih – jako ostatně ve všech volbách od jeho nástupu k moci v roce 1978. V době redakční uzávěrky ještě nebyl znám přesný výsledek voleb, ale předběžné součty hlasů ukazují na osmdesátiprocentní vítězství. Sálih tedy nedosáhl takového úspěchu jako v roce 1999. Ambiciózní prezident se tehdy chtěl přiblížit volebnímu výsledku svého kolegy Anwara Sadata, který zvítězil v Egyptě s převahou 99 procent hlasů. Sálih však nakonec dal na radu svých umírněných poradců a ve zmíněném roce ohlásil reálnější výsledek a zisk 96 procent hlasů.
Tentokrát však za poklesem zisku hlasů nestojí umírnění poradci, ale opoziční kandidát Faisal Bin Shamlan. V nezávislých předvolebních průzkumech se opozici předpovídala dokonce třicetiprocentní podpora voličů. Nutno však dodat, že polovina respondentů zároveň uváděla, že v regulérnost blížících se voleb příliš nevěří. V tomto bodě se s nimi shodlo i několik mezinárodních institucí monitorujících předvolební situaci. Země, které pozorovací mise vyslaly, si sice přály, aby volby proběhly pokud možno regulérně, ale zároveň měly trochu obavy, aby jejich výsledek nepřinesl moc velké překvapení.
To se však nestalo. Ono není ani moc jednoduché si představit, že by mohlo dojít k tak náhlé změně politického klimatu, jakou by byl pád prezidenta Sáliha a jeho vládnoucí strany Mu’tammar (Všelidový kongres). Sálih zastává kromě prezidentské funkce také pozici vrchního velitele armády, která by v případě vítězství opozice zůstala loajálně na jeho straně. Moc kontroluje rovněž prostřednictvím úspěšné kmenové politiky. K ní patří mimo jiné i rozdělení nejdůležitějších funkcí spolehlivým lidem. Velitel divize Speciálních jednotek, velitel Republikánské gardy, náčelník Ústřední bezpečnostní služby, náčelník Vojenské zpravodajské služby, náčelník Politické bezpečnostní služby a další funkce jsou obsazeny příbuznými prezidenta Sáliha z kmene Sanhán. Stejně jako ministr obrany a velitel letectva. Prezidentovu moc upevňuje také – jak už tomu v arabských zemích bývá – promyšlená sňatková politika jeho příbuzenstva, takže Sálihova široká rodina ovládá většinu vysokých státních funkcí, ale také podnikatelskou sféru.
Vytvořit v takovémto prostředí rovné šance opozičnímu kandidátovi je samozřejmě nemožné, což se ukázalo již v předvolební kampani. Během prezidentova tehdejšího turné Jemenem státní média ukazovala desítky tisíc Jemenců, kteří Sálihovi demonstrovali svou podporu. Záběry zaplněných tribun provinčních stadionů doplňovaly informace, že návštěvu opozičního kandidáta Bina Shamlana v tomtéž městě vítal vždy jen zlomek voličů. Ve skutečnosti však byli příznivci opozice z okolních vesnic zastaveni na bezpečnostních check-pointech, které jsou permanentně umístěny na příjezdových silnicích ke každému většímu městu. Den před volbami dokonce přinesly sdělovací prostředky zprávu, že demonstrace na Sálihovu podporu, jež se konala v hlavním městě Sana’a, se zúčastnily dva miliony lidi, ačkoliv očití svědkové odhadli počet přítomných zhruba na desetinu. Mimochodem, hlavní město má 1,5 milionu obyvatel a představa, že dokáže pojmout dalšího půl milionu lidí shromážděných na jediném místě, se nezdá být příliš reálná.
Kromě prezidentských voleb se uskutečnily ve stejném termínu také komunální volby do místních zastupitelstev. I zde musel Sálih projevit státnické schopnosti a znalost práce s kmenovými společenstvími. Začátkem září jsem se setkala s šejkem Hassanem Meegarem, který je hlavou kmene Shatavia, obývajícího několik horských vesnic na severu provincie Hadža. Je o něm známo, že patří mezi přívržence nejsilnější opoziční strany Islah. Starší usměvavý muž mi popsal návštěvu prezidentova syna, který mu přednesl následující návrh: Bude-li jeho kmen v prezidentských volbách volit Saliha, nebude se vládní strana nijak vměšovat do komunálních voleb a nechá stranu Islah na severu provincie vyhrát. Kromě toho prý ještě dostane Hassan Meegar vysokou státní dotaci. Zeptala jsem se tedy, jak velký je kmen Shatavia, abych si udělala představu, kolik bude Sáliha stát vítězství v celé provincii Hadža: Můj kmen má 1200 ozbrojených mužů, odpověděl mi Hassan Meegar. Zkusila jsem to tedy jinak a zeptala se, kolik oprávněných voličů spadá do jeho oblasti, ale dostalo se mi stejné odpovědi. Uvědomila jsem si, že v zemi, kde před dvanácti lety skončila občanská válka a kde na jednoho obyvatele připadají tři střelné zbraně, je potřeba o politice uvažovat trochu jinak.
Šejkovi Meegarovi jsem pak zavolala ještě těsně před volbami, abych zjistila, jak se rozhodl ohledně volebních preferencí svého kmene. Oznámil mi, že se finanční nabídka ještě zvýšila, ale on zatím vymyslel něco lepšího: Kmen Shatavia zvolí v prezidentských volbách Sáliha a vláda potom do roka postaví ze zahraniční rozvojové pomoci asfaltovou silnici až do jeho vesnic. V současnosti totiž hlavní finanční příjem představuje pro Hassana Meegara a jeho lidi pěstování opojného kátu, který se ilegálně prodává v nedaleké Saúdské Arábii. A bude-li šejkova vesnice spojena s civilizací novou silnicí, obchod bude mnohem rychlejší a jeho příjmy z kátu porostou.
Průběh předvolební kampaně i volby samotné ukázaly, že stávající politická situace a praxe vlastně docela vyhovuje vlivné části jemenské společnosti. A jak bude na specifika kmenové „demokracie“ reagovat zahraničí? Svět si zřejmě oddychne, že zůstane zachována stabilita regionu, a Spojené státy pravděpodobně přiklepnou Jemenu další peníze na rozvojové projekty.
Autorka pracuje v Poradně pro uprchlíky, v Jemenu působí jako volební pozorovatelka EU.