Kniha Rozchod 1948 představuje další příspěvek ke studiu československé poúnorové emigrace. Jedná se o čtvrtý svazek ediční řady Univerzity Karlovy v Praze, kterou sice neurčuje společný název, avšak jednotný design publikací a tematické zaměření. První tři svazky se týkaly vězeňských přednášek a dalších dokumentů Pavla Křivského, Růženy Vackové a Václava Chytila, čtvrtý se určitým způsobem z řady vymyká, když zachycuje rozhovory s poúnorovými emigranty. V úvodu Zdeněk Pousta předkládá důvody výběru konkrétních osob: „Časopis Skutečnost a lidé kolem ní inspirovali Petra Hrubého a Pavla Kosatíka k myšlence rozhovorů. Výběr respondentů se jim postupně rozrůstal, někteří byli ke ,zpovědi‘ ochotni, jiní ne. Spojovalo je mládí, pro nás je zajímavé i to, že řada z nich má určité vazby na Univezitu Karlovu a že se v dalším životě převážně věnovali vysokoškolské kariéře.“ (s. 24) To je také důvod, proč jsou si jednotlivé osudy v knize mnohdy velmi podobné.
Vesměs se jedná o osobnosti, které se neobjevují na stránkách učebnic a nestály ani v čele československých exilových organizací. O to zajímavější je však sledovat jejich životní osudy, v nichž se tito lidé zpravidla nemohli opřít o dřívější osobní a politické konexe a začínali od nuly. Je ovšem také pravda, že z celé knihy je patrný její výrazný apologetický sklon. Kladené otázky postrádají jakákoli kontroverzní témata a respondentům spíše dávají volnost ve vyprávění o zákrutech jejich osobních příběhů. Proto čtenář nemůže očekávat, že se zde dozví něco převratného nebo neočekávaného. Vyplývá to z volby autorů rozhovorů, kteří se rozhodli, že je nepoužijí pro nějakou další vědeckou práci, nýbrž je zveřejní, tak jak jsou. Je to úskalí každého rozhovoru. Aby byl zdárně doveden do konce, musí existovat vůle z obou stran. A proto se zřejmě tazatelé snažili vyhnout všemu, co by mohlo tento cíl ohrozit. Když například Zdeněk Suda vzpomíná, jak měl na starosti balónovou akci Svobodné Evropy, tj. zasílání různých publikací do Československa pomocí balónů, vystačí s vysvětlením, že akce byla zastavena kvůli americkým zájmům. (s. 83) Nikdo se ho nezeptá na skutečnost, že jeden z balónů způsobil nehodu letadla, při níž zemřelo víc než dvacet osob. Tato kauza byla sice podle všeho účelovým výmyslem bolševické propagandy, avšak u dalších nehod se dosud neobjevily důkazy o jejich pouhém propagandistickém původu. Obdobně u Radomíra Luži začíná rozhovor striktně až v roce 1948, ačkoli u jiných běžně zasahuje do předchozích desetiletí. Kontroverzní momenty z Lužova odbojářského života za druhé světové války (zvláště pomsta českým četníkům za smrt svého otce) by určitě nenarušily zaměření knihy a nepochybně by jí co do zajímavosti přidaly. Navíc o tom Luža v jiných pramenech bez obalu hovoří.
Je těžké posoudit motivy autorů – zda je při kladení otázek vedl pouze pragmatismus, anebo zda se setkali s nechutí respondentů některými tématy se zabývat. Pavel Kosatík v závěru tuto otázku nezodpovídá. Spíše než neopominutelným pramenem pro historiky zabývající se poúnorovou emigrací je tak kniha jen poučným čtením o velkých a často i úspěšných příslušnících národa, o nichž se dlouhá léta nesmělo mluvit.
Právě to byl také hlavní motiv autorů, jak sami tvrdí. Kosatík na straně 265 uvádí: „Čtyři desítky let, které poúnoroví exulanti strávili v cizině, představovaly dobu dost dlouhou na to, aby se doma, po několikerém vystřídání generací, proměnila lidská mentalita a vlivem poměrů, které v republice existovaly, byly některé hodnoty, jež ,únorová generace‘ považovala za základní a charakterotvorné, pozapomenuty. Napadlo nás tedy, že by bylo dobré tyto lidi připomenout.“ Tento vytyčený úkol kniha nepochybně splnila, přestože čtenář od ní možná očekával víc.
Všechny rozhovory byly záměrně dělány podle jednotného konceptu: příčiny a okolnosti emigrace, počátky života v emigraci, tehdejší názory na budoucí politický vývoj, názory na československou exilovou politiku, styky s pozdějšími uprchlíky, styky s domovem atd., a každý končil dotazem na rok 1989 a na dojmy z porevoluční bývalé domoviny.
Je těžké získat z knihy nějaký ucelený názor, pokud jde o odpovědi na položené otázky. Všechny jsou nutně velmi subjektivně zabarvené. Vůči exilovým vůdcům převažuje u zpovídaných jistý odstup. Na druhé straně historik Z. Dittrich své setkání s předními představiteli předúnorové politiky v exilu vyjádřil zcela nemilosrdně: „Během setkání s nimi jsem pochopil, že jsme tu demokracii doma s takovými lidmi prostě museli projet.“ (s. 125)
Společným prvkem odpovědí jsou pak jisté rozpaky nad domácím vývojem po roce 1989. Snad právě proto jsou pro knihu asi nejvýstižnější slova určená Z. Postovi v poslední odpovědi P. Hrubého, který se sám na vedení rozhovorů podílel (s. 158): „Máte pravdu. Vytýkáme domovu, že často neví o úspěších našich exulantů v cizině, a přitom někdy ignorujeme značné zásluhy domácích vzdělanců hlavně v technických oborech, protože jsme tu nebyli, a tak o nich ani nevíme… Jde o to, abychom se navzájem pochopili a sblížili. Proto velmi oceňuji vaši snahu vydat tuto knihu o exulantech.“
Autor je historik a právník.
Rozchod 1948 – Rozhovory s českými poúnorovými exulanty. Rozhovory vedli Pavel Kosatík, Petr Hrubý, Zdeněk Pousta.
Univerzita Karlova v Praze 2006, 267 stran.