Jednadvacátý listopad bude Dnem bez hudby: jistěže jen pro toho, kdo se rozhodne přidat do hry. Podezření, že by za ní stáli nepřátelé kultury, není ani pro laika moc pravděpodobné. Vždyť dnes se může mnohem snáz stát, že nám někdo vypočítavě nabídne hudbu se slevou, hudbu v předplatném na příštích pět let, hudbu jako dárek k bankovnímu kontu, hudbu jako vlastnost prostředí, hudbu jako komentář ovlivňující podvědomí – než že by nás manipulativně chtěl přimět neposlouchat hudbu. To je v éře neutuchající nabídky nelogické.
Pokud tušíme za naváděním k tichu podvratné živly, jsme na správné stopě. Vloni poprvé stál za No Music Day britský umělec Bill Drummond. Jistě – ten, který se rozhodl plánovitě „vyrobit“ superúspěšnou popovou událost, což se mu k vlastní radosti i zděšení dokonale podařilo. Elektroničtí KLF se stali v roce 1991 hitem technoscény a jejich popularita přerostla úmysly konceptualistických autorů. Drummond s kolegou ukončili celý projekt veřejným spálením milionu vydělaných liber (věta k nezaplacení: „Ze začátku jsem cítil strašný pocit viny, ale za nějakou dobu už jsem se jen nudil a házel bankovky do ohně v podstatě mechanicky.“).
Ke Dni bez hudby vydává chytrý Bill Drummond jen kusé zprávy. „Je mnoho důvodů, proč ho prožít, napište ten svůj,“ navádí na svých webových stránkách. Jaký by byl náš důvod? Řekli bychom, že neumlčitelné zábavné vysílání dávno přestalo být zábavné a zasloužíme si, aby na chvíli zmlklo? Promluvili bychom o devalvaci hudby, kterou si pořád někdo přivlastňuje a přimyká ke svým produktům? Den, kdy necháme doma sluchátka a iPody, dirigenti nebudou udávat tempo, rockové kapely nezahřmějí, krámy s kompakty zůstanou zavřené, k filmovým příběhům a televizním zprávám nezazní dramatická hudba a reklamní džingly nám neovlivní náladu: copak je málo důvodů k odstupu vůči hudbě, která je dnes vláčená všude?
Ale mluvit jen o špatném systému by byl sebeklam: určitě jde i o vnitřní ztichnutí, abychom na chvíli zaslechli, jak zní skutečný svět. A koneckonců také jak zníme my sami, přestaneme-li se přehlušovat – byť sebeušlechtilejší – zvukovou clonou. John Cage svou přelomovou skladbu 4’33’’ nemínil jako úplné ticho: je to odmlčení hudebního nástroje, v němž je lépe slyšet hudbu okolního světa, zvuky prostředí a publika. Když Kateřina Šedá „zesílila“ až k viditelnosti obyčejný život obyčejné vesnice, nazvala celou hru Nic tam není: odstranila rozptylující filtry, přes které nevidíme skutečnost. Manfred Eicher, producent osobitého vydavatelství ECM, vkládá na začátek každého alba pět sekund ticha. Přistihuji se, že mi občas přijde patetické a jindy ho přejíždím rychloposuvem (!!), ale bývá to někdy jediné ticho, na které se během dne soustředím. Eicher jako důvod uvádí, že každá hudba z ticha vzchází a zase se do něj navrací. Tohle kdyby se tak podařilo Dnu bez hudby: být zklidněným nádechem před hudbou a tichým spočinutím po ní, chvilkovým návratem „domů“ z nekonečných bloudivých cest. Den by se tím stal nikoli antihudbou, ale vzácnou součástí hudby, kterou se už dlouho nikomu nepodařilo vyslat do akce.
Svéráznou výzvou je Den bez hudby pro média. Vloni o něm referoval třeba Guardian, letos se londýnské umělecké rádio Resonance FM vzdá po celý den hudby. Dojde to někde tak daleko, že oficiální televizní či rozhlasová stanice nabídne místo pravidelného hudebního pořadu třeba besedu s muzikanty, psychologem a historikem médií? V Izraeli vypínají vysílání všech stanic na znamení svátku, Dne smíření: uměli bychom přesvědčit společnost, že se vyplatí odříznout se na den od zábavy a reklamních bloků? Sonduji v těchto dnech postoj českých subjektů, od (vstřícného) internetového rádia Lemurie až po (zděšené) veřejnoprávní kanály. Začíná tak zábavná hra: jak skončí? Jednadvacátého listopadu na shledanou!
Autor je hudební publicista.
Informace o Dni bez hudby viz www.nomusicday.com.