Střety o minulost

Gazeta Wyborcza v Polsku před volbami

Nově prohloubený spor Adama Michnika, zakladatele deníku Gazeta Wyborcza, s předsedou polské vlády Jarosławem Kaczyńským má hlubší důvody než jen předvolební nervozitu.

Předvolební situace mají svůj typický charakter: politici i média znervózní, čeká se, co kdo na koho vytáhne. Nejinak je tomu v Polsku, kde se mají 21. října 2007 konat předčasné volby. K nadstandardním předvolebním hrátkám nedávno přispěl i premiér Jarosław Kaczyński, který prohlásil, že deník Gazeta Wyborcza je „v nemalé míře pod kontrolou oligarchie“, a společnost Agora, jíž deník patří, to pokládala za urážku a obrátila se na soud.

Obrana konzervatismu

Nemá smysl incident zveličovat, před volbami bohužel uráží kdekdo kdekoho (a nejen v Polsku), ale spor mezi deníkem Gazeta Wyborcza a premiérem, zosobňujícím politický směr, který v Polsku poslední dva roky vládl, je určitým způsobem typický. Nejde v něm ani tak o oligarchy: například novinář Bronisław Wildstein tvrdí, že se Agora ani Gazeta Wyborcza vůbec nenacházejí pod vlivem oligarchie, ale naopak tuto oligarchii vytvářejí. Nejde též pouze o předvolební boj, i když je nesporné, že náklonnost Gazety se nejspíš zaměřuje na seskupení LiD, Levice a demokraté, se kterými dnešní vládní strana Právo a spravedlnost (PiS) případnou povolební koalici rozhodně sestavovat nehodlá.

Jde o hlubší spor, jehož podstata má dávné historické kořeny. Gazeta Wyborcza, její zakladatel a nejdůležitější komentátor Adam Michnik i Levice a demokraté představují myšlenkový proud, který by se nejsnáz dal označit za „proevropsky sociální“. Naopak strana bratří Kaczyńských PiS zosobňuje proud konzervativně nacionalistický, a tady zřejmě spočívá kámen úrazu, který českým komentátorům zhusta znemožňuje pochopit dění na polské politické scéně.

Představa konzervativního nacionalismu je v českém (ale i evropském liberálním) prostředí spjata s čímsi reakčním, div ne středověkým. Nelze ovšem přehlížet, že tato strana vyhrála v roce 2005 volby a ani nyní si v průzkumech veřejného mínění nestojí nijak špatně. Můžeme samozřejmě své severní sousedy pokládat za poněkud nedovyvinuté, když takovému reliktu minulosti dávají hlasy, ale je to nerozvážné. Především to totiž svědčí o neznalosti polského prostředí.

Strana PiS před minulými volbami apelovala na voliče programem IV. polské republiky, která se rozejde s postkomunistickou korupcí, očistí polský veřejný život od agentů bývalé komunistické tajné bezpečnosti a vrátí Polsko na někdejší cestu vlasteneckých a křesťanských ctností. V českém prostředí by se nejspíš subjekt s takovým apelem s valným voličským úspěchem nesetkal, česká společnost nemá tak hluboký vztah k vlastní minulosti a tradici, o křesťanských ctnostech ani nemluvě.

V Polsku je to však výzva významná: neměli bychom zapomínat, že bez nacionalismu a víry ve schopnost národa přežít by Polsko patrně neexistovalo. Neměli bychom zapomínat ani na to, že Polsko po druhé světové válce bez ohledu na miliony obětí a značný příspěvek ke spojeneckému válečnému úsilí nezískalo zpět území, které mu v prvních dnech druhé světové války zabral Sovětský svaz. Není divu, že to mnozí Poláci dodnes pociťují jako křivdu: miliony z nich jsou potomky lidí, kteří byli vyhnáni z domova a museli si vybudovat nový na západě Polska zpustošeném válkou, na území, které Polsku přiřkly po válce velmoci na úkor Německa. Nezapomeňme, že značnou část z dvaceti pěti tisíc důstojníků, které sovětský NKVD povraždil v takzvaných katyňských masakrech, tvořili záložáci, tedy lidé, kteří měli rodiny. Tito potomci vyhnanců a zavražděných – a jsou jich doslova miliony – tvoří značný rezervoár voličů, pro které hesla PiS jsou a budou přitažlivá.

Odpouštějte jen za sebe

Spor Michnika s Kaczyńským tedy má vskutku hluboké kořeny, a to ještě nebereme v potaz osobní nechuti. Někdy v polovině devadesátých let prohlásil Adam Michnik, že by se s Jarosławem Kaczyńským nenapil. Bylo to ovšem v době, kdy bylo veřejně známo, že se klidně a rád napije s představiteli starého režimu, například s bývalým vládním mluvčím Jerzym Urbanem, který řídí časopis Nie, politický bulvár. To ledaskoho znechucovalo. Michnik vycházel a vychází z toho, že někdejší „kulatý stůl“ a nekrvavý odchod komunistů z PSDS od moci představují ten největší politický úspěch, jakého Polsko dosáhlo. Proto také vší silou hájil například generála Wojciecha Jaruzelského, jenž v Polsku v roce 1981 nastolil stanné právo, a generála Kiszczaka, který byl za stanného práva ministrem vnitra, před útoky lidí, které pokládal za „zaslepené nenávistí“. Vyrovnání s minulostí pro něho znamenal právě kulatý stůl, a svým věznitelům velkoryse odpustil. Námitka ovšem zněla, že má právo odpouštět za sebe, ale ne za jiné, kteří naopak po nějakém vypořádání s komunistickou minulostí prahli.

V říjnových volbách budou hrát nejdůležitější roli tři strany či koalice, které přibližně zastupují tři zásadní politické proudy: liberální Občanská platforma (PO), konzervativní PiS a zhruba sociálnědemokratický LiD. Je hodně pravděpodobné, že ve volbách zvítězí buď PO nebo PiS, a otazník se tedy vznáší vlastně jen nad povolební koalicí. V minulých parlamentních volbách voliči fakticky přeškrtli postkomunistickou levici, která se do té doby střídala u vlády s různými „postsolidaritními“ stranami a aliancemi. Dalo se to nepochybně vykládat jako odklon od komunistické minulosti, ale spíš je pravda, že se Svaz demokratické levice (SLD), který v Polsku do roku 2005 vládl, zdiskreditoval tolika politickými skandály, že byl pro voliče neúnosný. (Tehdejší premiér a předseda SLD Leszek Miller ze své strany odešel a nyní příznačně kandiduje za populistickou Sebeobranu.) Levice se za dva roky v opozici vzpamatovala, posílila své řady o „demokraty“, mezi nimiž je řada představitelů někdejší Solidarity, a po nadcházejících volbách se nepochybně stane žádoucím koaličním partnerem – není totiž pravděpodobné, že by PO nebo PiS po volbách mohly sestavovat vládu jedné strany. Možností tedy mnoho není: buď se obě velké strany dají dohromady a vznikne POPiS, koalice, ve kterou doufala asi většina polských voličů po minulých volbách, anebo se PO spojí s LiD.

Autorka je novinářka.