Pět velkoformátových digitálních koláží tvoří výstavu Veroniky Bromové (1966) v galerii Hunt Kastner Artworks. V srdci výstavního prostoru, na bílém soklu v egyptském písku, spočívá zvláštní kovový předmět. Hathořina kabelka.
Tentokrát můžeme nahotu Veroniky Bromové vnímat až v druhém plánu. Nevyhneme se jí sice, ale její podstata může být spíše nástrojem zobrazení nového, fantazijního prostoru než ohniskem vlastního zobrazení. Ať už přirovnáme Bromové fotokoláže ke komiksu nebo k sekvencím sci-fi filmu, barvitou manipulací jsme uvedeni do světa mýtu, který autorka vyčetla ze zdí egyptského chrámu bohyně Hathor v Dendeře.
Přitažlivost ženských božstev, která se dnes vracejí do povědomí, tkví v tom, že cokoli božského, nadosobního a ideálního se donedávna odehrávalo (a stále odehrává) výhradně v mužském rodě. Bohyně, které známe z řeckých mýtů, jsou většinou dcerami, matkami nebo hašteřivými manželkami. Hinduistické ženské božstvo je zacloněno mužským protějškem, a to přesto, že jde o zachování rovnováhy mezi mužskou a ženskou energií. V židovství, islámu a dalších náboženstvích je žena dokonale přizpůsobena společenským potřebám. Není tu místa pro existenci byť pouhé představy o vztahu mezi božstvím a ženským principem. Zjednodušeně řečeno, ženské bohyně většinou existují jen ve vztahu k bohu mužskému, nenalezneme v nich východisko k celistvosti, již můžeme spatřovat v trojjedinosti apod. Ženským božstvům (a ženám obecně) by mohlo/mělo stačit vzývání atributů plodnosti, lásky, mateřství, péče a tak dále.
Egyptská bohyně Hathor je, jak jinak, bohyní lásky, plodnosti, mateřství, nebe apod. Na chrámové zdi v Dendeře je na reliéfu zachycena se zvláštní nádobou, s jakousi olejovou lampou, z níž po stranách rytmicky vyrůstají houbičky. Tato Hathořina „kabelka“ je úchvatný předmět, a to zvláště odmyslíme-li si jeho možná účelová určení. Podobně s ním pracuje i Bromová. Hrdá a krásná bohyně, důstojná ve svém božství, nese předmět, který jí dodává cosi ležérního, univerzálně ženského. A snad právě toho se autorka mínila dotknout.
Bromové Hathor ukrývá ve své kabelce ženskou energii, kosmickou kreativní prasílu, která činila ženu v lidských dějinách objektem adorace i zatracování. Skrze zdánlivě nepatrný předmět se před námi rozkrývá celá symbolika, která obestírá tajemnost božství plodnosti a lásky. Ať už se autorka s bohyní ztotožňuje nebo jen naznačuje její přítomnost „v každé ženě“, odkazuje právě k principu, jehož konkrétní součástí je i Hathor sama.
Ač upozaděny, ženské bohyně jsou nositelkami bytostné tvůrčí energie, která utváří jejich podstatu. Abstraktní kreativita vládnoucího Logu, která na duchovní úrovni vyrovnává doslova hmatatelnou, hmotnou tvořivost ženství, zahnala tuto zemitost, sepětí s čarodějnou přírodou, kamsi do „podzemí“. Ať už je podzemím míněno peklo nebo panství Háda, či jde-li o metaforu nevědomého vnitřního života, nemůžeme než připustit jeho existenci. Skutečnost, kterou není třeba stavět proti ideálnímu apollinskému světu, ale vedle něj. Aby se obnovila rovnováha sil.
Možná se Veronika Bromová nepouští na tenký led spekulací o ženských božstvech, kterým se klaněly prastaré civilizace, protože válka faktů je zase jen logickou bojůvkou, která zastírá podstatu sdělení. Nepopiratelnou a nutnou všudypřítomnost energie, která je atributem ženství. Nejde jen o plodnost, a tudíž o rozmnožování, nejde jen o udržování domácího krbu, tedy o majetek, nejde jen o mateřství ve smyslu výroby/výchovy a jasné sociální role. Jde o empatii, celistvé Jáství, lidskou lásku a kreativitu.
Nevím, jestli Bromové fotokoláže skutečně navozují tak „mystickou“ atmosféru samy o sobě, je-li to vůbec autorčiným cílem. V linii její tvorby může být ztotožnění se s Hathor jen dalším dílem seriálu o komplikovaném hledání cesty k sobě, o střídání možných identit, což je zároveň bohatstvím i bolestí dneška. Odmyslíme-li si ale tento sebestředný kontext a zkusíme-li vnímat podivuhodný komiksový Hathořin svět, v němž je konfrontován kýč s mystičnem, poetika s vulgaritou, komická zkratka s přebujelou vizualitou, může zaznít i jistá radost z nalezení, ze setkání. Ostatně tomu odpovídá i jedna z fotokoláží s názvem Flight me. Přízračným pohybem směrem od planety Země, vyzbrojena kabelkou, znovunalezenou energií, silná v anonymní nahotě, posetá jiskřivými hvězdami, opouští Hathor zemskou atmosféru. Protože energie ženského božství je silou kosmickou, nelze ji zkrátka v kabelce věznit věčně.
Autorka je teoretička kultury.
Veronika Bromová – Hathořina kabelka.
Hunt Kastner Artworks (Kamenická 22, Praha 7), 23. 3. – 22. 5. 2007.