Louisa Hanouneová je v arabském světě první a zároveň zřejmě jedinou ženou, která kandidovala na prezidentku. Její příběh v mnoha ohledech odráží i vývoj ženské otázky v muslimském Alžírsku během posledních pěti desetiletí.
Před třemi lety se Louisa Hanouneová, šéfka Strany pracujících (PT, Parti des Travailleurs, Hizb al-cUmmál), stala na několik dní předmětem zájmu globálních médií. Ohlásila totiž svou kandidaturu na prezidentský úřad Alžírské lidově demokratické republiky. Vznikla tak teoretická šance, že by se do čela země s tradičně patriarchálním uspořádáním společnosti postavila žena. Zároveň by se tak Louisa Hanouneová mohla stát první prezidentkou v arabském světě. Senzace se ale nakonec (podle očekávání) nekonala a vítězem voleb, o jejichž regulérnosti lze pochybovat, se stal dlouholetý obyvatel nejvyšších pater alžírské politiky Abdalazíz Buteflika.
Boj za nezávislost
Dcera chudých rolníků z oblasti Jijelu na východě Alžírska se narodila jen několik měsíců předtím, než vyhlásila Fronta národního osvobození v listopadu 1954 válku francouzskému kolonialismu. Africký kontinent se tehdy začal probouzet k novému životu a mnozí optimisté doufali, že spolu s útlakem západních velmocí zmizí i staré společenské uspořádání. I Fronta národního osvobození slibovala po získání nezávislosti rozsáhlé změny v hospodářské a společenské sféře. Rozsáhlá účast žen jak na logistickém zajištění odboje, tak přímo v bojových operacích proti francouzským bezpečnostním složkám pak měla být předzvěstí rozsáhlého rozšíření jejich participace na veřejném životě.
S účastnicemi alžírské války za nezávislost se podle vlastního vyprávění setkala i Louisa Hanouneová. Její rodný dům se předtím, než byl Francouzi vyhozen do povětří, stal úkrytem partyzánského oddílu. Tehdy údajně poprvé viděla malá Louisa nějakou ženu psát. Sama se pak ihned po skončení války v roce 1962 stala ve své rodině první dívkou, jež začala navštěvovat základní školu.
Iluzorní změna
Podoba nezávislého Alžírska byla po získání nezávislosti dána poměrem sil mezi dvěma vzájemně soupeřícími proudy uvnitř národněosvobozeneckého hnutí. Velmi zjednodušeně můžeme první z nich označit jako proud sekulární, který své požadavky formuloval v rámci západních republikánských ideálů či v souladu s levicovými doktrínami. Druhý proud, jehož síla byla v době získání nezávislosti velmi omezena, se odvolával spíše na islámské hodnoty a příslušnost k arabsko-islámskému kulturnímu prostoru. Výsledným kompromisem byla ústava, jež se sice dovolávala islámu jako zdroje duchovní síly v boji proti kolonizátorům a hlásila se k arabství, avšak také zavazovala příští vlády k budování sociálně spravedlivé společnosti, přičemž explicitně zdůrazňovala rovnost práv a příležitostí u obou pohlaví.
Mladé Alžířanky tak mohly, podobně jako za doby koloniální nadvlády, navštěvovat střední i vysoké školy, ovšem s tím rozdílem, že jim nezávislost měla otevřít cestu k daleko širšímu uplatnění. Studentský život na univerzitách navíc mnohým ženám poskytl iluzi možnosti angažovat se v celospolečenských, ba i v celosvětových problémech. Mladá studentka práv Louisa Hanouneová tak v kampusu univerzity v Annabě debatovala o pokroku, socialismu a spravedlnosti a demonstrovala za práva Palestinců, Vietnamců či jihoafrických černochů.
Na první pohled se skutečně mohlo zdát, že postavení Alžířanek ve společnosti se podstatně zlepšilo. Na Francouzi uvolněná místa učitelů masově nastupovaly alžírské absolventky pedagogických fakult, mladé ženy obsazovaly i místa v nově budovaných továrnách a během národních svátků byla celé zemi připomínána jména Hassiby ben Bouali či Zohry Driff – hrdinek války za nezávislost.
Ve skutečnosti se ale jednalo pouze o fasádu. Při detailním pohledu na statistické údaje a sociologické výzkumy je zřejmé, že se situace žen v nezávislém Alžírsku nijak zásadně nelišila od koloniálního období. Je pravda, že mnoho žen pracovalo ve státní správě, ve školství či v průmyslu, jejich zastoupení v lokální či celostátní politice však bylo mizivé. To by ještě Alžírsko nijak zvlášť neodlišovalo od některých evropských zemí, byly tu však další faktory. Kupříkladu stále legální polygamie. Ta se sice celkově týkala jen asi dvou procent ženatých mužů, nicméně v některých zemědělských oblastech měl více než jednu manželku každý třetí muž. Detailní průzkumy zaměstnanosti žen pak ukázaly, že většina Alžířanek skutečně určitou část života pracuje (mimo domov), avšak ve většině případů jde jen o relativně krátké období mezi zakončením vzdělání a svatbou. O existenčním osamocení u většiny ženské populace těžko mohla být řeč.
Radikalizace
Patriarchální uspořádání společnosti se samozřejmě odráželo i ve složení a fungování alžírských elit, pro které rozhodně nebylo prosazování rovnosti pohlaví prioritou. Dosud relativně umírněné bojovnice za práva žen se tak podobně jako jiné opoziční skupiny dále radikalizovaly. Patřila mezi ně i Louisa Hanouneová, členka Socialistické organizace pracujících. Spolu s jinými se účastnila protestů proti novele zákona o rodině, který nejen že nepostavil polygamii mimo zákon, ale navíc pro některé právní úkony stanovil pro ženy instituci mužského poručníka. Během protestů byla Louisa Hanouneová roku 1986 zatčena a strávila půl roku ve vězení.
Nová etapa života se pro ni otevřela po roce 1988, kdy musel režim ustoupit tlaku sekulární i islamistické opozice a povolit existenci politických stran. Stála u zrodu nově vytvořené Strany pracujících (PT) a záhy se stala její mluvčí a faktickým lídrem. Stranu založili sekulárně zaměření aktivisté, především členové odborů, ale i dělníci či drobní rolníci. Důležitým vkladem byla samozřejmě i dřívější příslušnost její šéfky k feministickým skupinám. Program strany, jež bývá označována jako trockistická, je však mnohem spíše zaměřen na ekonomické problémy. Od začátku devadesátých let tak ostře vystupovala proti privatizaci a přílivu zahraničních investorů, tedy opatřením, jež alžírská vláda přijala po krachu centrálně plánované ekonomiky v souladu s doporučeními Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.
Boj proti privatizaci, za mír a ženská práva
Boj za rovnost obou pohlaví sice zůstával součástí programu PT, byl však zastíněn výše zmíněnými požadavky. Od radikálních feministek se navíc PT v čele s Louisou Hanouneovou odlišovala i postojem vůči radikálním islamistům, kteří tehdy v rámci boje s armádou útočili i na civilní obyvatelstvo. PT se jasně stavěla proti vládní politice jejich „totálního vyhlazení“ a účastnila se jednání, která roku 1995 vyvrcholila dohodou sekulárních a islamistických opozičních stran v sídle římské katolické komunity Sant’Egidio.
Skutečný vliv politických stran nicméně zůstává v Alžírsku, podobně jako v dalších arabských zemích, kde existuje multipartismus, velmi omezený. PT navíc patří mezi těmito stranami k těm slabším. Její elektorát se rekrutuje z řad sekulárně smýšlejících obyvatel velkých měst. Velkou část z nich ovšem může odrazovat radikálně levicový program. Pokud nebudeme brát v úvahu sporné výsledky voleb (ve zmiňovaných prezidentských volbách roku 2004 získala Hanouneová údajně pouhé 1 procento hlasů), o omezeném významu strany svědčí dosti skromná členská základna a organizační struktura, kterou naprosto nelze porovnat se stranami umírněných islamistů nebo dokonce se stranami prorežimními.
Osobu předsedkyně navíc jednoznačně handicapuje její pohlaví. Jak již bylo naznačeno, v severoafrickém regionu je prostor vyhrazený ženám stále často vyznačen stěnami domu či bytu. Pro své politické soupeře tak Louisa Hanouneová není ani tak partnerem k dialogu či dokonce hrozbou, ale mnohem spíše kuriozitou, kterou rádi dávají k lepšímu při neformálních hovorech se západními novináři. A nic na tom nemění ani fakt, že PT je takřka jedinou opoziční politickou stranou v Alžírsku, která je schopna jednoznačně formulovat svůj program, aniž by se vymezovala jazykově, regionálně či nábožensky.
Autor je doktorand na Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.