Běloruská zima – přituhuje

V polovině října pokryl Bílou Rus sníh a teploty klesly až pod minus deset stupňů. Jenže po několika dnech počasí polevilo a začátek zimy tak byl na tamní poměry naopak nebývale mírný. Pro otužilé Bělorusy to však byla jen chabá útěcha před dlouho avizovaným masivním zdražením dodávek ruského topiva.

Stoupenci opozice v soukromých rozhovorech jen těžko skrývají své škodolibé naděje, že ekonomické dopady posledního cenového zvratu konečně oslabí dosud neotřesitelnou moc režimu Alexandra Lukašenka. Národovecký disent, který politickou opozici tvrdohlavě spojuje s úsilím o národní obrození, neměl v dobách relativní ekonomické stability většině obyvatel v podstatě co nabídnout. Svou moc však Lukašenko vystavěl nejen na štědrých subvencích, plynoucích z doposavad vřelých vztahů s Moskvou. Mnohé většinově ruskojazyčné Bělorusy si zavázal i tím, že nelítostně utnul snahy o prosazování běloruštiny za oficiální jazyk, které se objevily na počátku devadesátých let.

 

Mluv na mě…

Pro nezasvěcené je status běloruštiny v Bělorusku záhadou. Nejsou tu dvojjazyčné nápisy, ale místo toho jsou některé cedule pouze v ruštině a některé zase pouze v běloruštině. Přitom ale většina Bělorusů bělorusky neumí. Bělorusky se uvědomělí Bělorusové často učí až v dospělosti, asi jako anglofonní Irové gaelsky, ovšem s tím rozdílem, že příbuznost východoslovanských jazyků neustále svádí ke sklouzávání do ruštiny. Lukašenkův neosovětský režim běloruštinu od počátku trpěl jen jako částečně roztomilou etnografickou zvláštnost, jejíž výuku není žádoucí příliš rozšiřovat. Užívání běloruštiny má proto lehce konspirační nádech, takže v Minsku lidé občas nosí placky s nápisem Mluv na mě bělorusky a významně při tom mrkají.

V sídle Běloruské lidové fronty, zdejší přední opoziční strany, distribuují mnoho miniaturních letáčků avizujících různé „nezávislé“ kulturní akce. Ty však ale mají obvykle společné jen to, že jejich pracovním jazykem má být běloruština. V listopadu například proběhl první festival běloruského hip-hopu a v říjnu, v pátek třináctého, se konal folkový „pagan fest“, který jsem si samozřejmě nemohl nenechat ujít.

 

Pagan fest

Na letáčku bylo telefonní číslo, na kterém mi řekli, ať na místo konání dorazím hodinu před začátkem. Rovnou jsem si při té příležitosti rezervoval jinak beznadějně vyprodané vstupenky. Z minského sídliště, kde jsme s přítelkyní bydleli, jsme do sídliště, kde se konal koncert, šli pěšky a cestou jsme potkali pasáčka s dvacetihlavým stádem koz. Před vchodem do klubu už podupávaly skupinky vesměs černě oděných dlouhovlasých hochů a děvčat. Čekající fanoušci přitom upíjeli pivo z dvoulitrových plastových láhví. Na první pohled se vymykali zažité středoevropské představě o příznivcích folkové hudby ověšených korálky. Bylo zjevné, že „pagan fest“ bude spíš metalová záležitost. Když už jsme svým vzezřením nemohli zcela splynout se shromážděným davem, koupili jsme si v nedaleké benzínce alespoň lahvové pivo, abychom s ostatními mohli venku také popíjet, i když nás při tom zábly ruce. Těsně před začátkem koncertu se na ulici mihl muž ve středověkém oděvu.

„Klub“ se nacházel uvnitř biliárové herny, od které byl symbolicky oddělen dlouhým závěsem, a rozkládal se v hledišti původně určeném pro diváky biliárových turnajů. Vzhledem k vzezření fanoušků, kteří čekali venku, nás uvnitř trochu překvapilo, když se na uzoučkém jevišti objevil smíšený soubor v gotických kostýmech s flétnou, bubínky a dudami, jaký by člověk očekával spíš na autentickém jarmarku pro turisty. Metaloví fanoušci však účinkující odměnili vřelým potleskem, a tak jsme posléze pochopili, že důležitější než žánr je to, zda interpreti zpívají bělorusky. Pak následovala již otevřeně metalová formace zhruba šestnáctiletých jinochů svlečených do půl těla a v hledišti se poprvé začalo hrozit. Po metalistech nastoupilo bez doprovodu ženské pěvecké trio v lidových krojích s tradičním běloruským repertoárem. Když jeho členky dozpívaly, bylo jasné, že budou následovat hlavní hvězdy večera.

Podle jejich vizáže šlo u hudebníků o syntézu metalu a folkloru: vlasatci s bujarými hřívami vystoupili oděni do vyšívaných rubášek. Kytaristovi, který jako by z oka vypadl rusovlasé čarodějnici z filmového zpracování Letopisů Narnie, ladila ke kštici sytě červená halena. Naopak frontman kapely shodil hřívu úplně, takže vypadal jako romantizovaný sedlák nebo dobře vypasený Jindra Hojer. Metalisti nadšeně skandovali „ŽIVE BELARUS!“, ovšem kapela si záhy vyžádala ticho v sále, sklonila hlavy a následovala jakási mše beze slov. Pak začal řízný metal, do kterého zpěvák svým hromovým basem deklamoval běloruské texty písní. V hledišti začala hrozit i ta poslední mánička.

Podmanivá obrozenecká atmosféra však vzala rázem za své, když zpěvák na závěr vystoupení oslovil přítomné v ruštině s nabídkou nejnovějšího alba kapely na CD nosiči. Bez ohlušujícího zvuku elektrických kytar si zřejmě nebyl svou běloruštinou tak jistý anebo chtěl, aby jeho obchodní nabídce určitě porozuměli všichni v sále. Podobná rozpolcenost je v zemi poměrně častým jevem.

 

S Ruskem, či bez Ruska

Lukašenkův někdejší program postupného slučování s Ruskem není mnoha Bělorusům ani dnes proti srsti. Ne že by vůči své zemi byli úplně indiferentní, ale svůj běloruský lokálpatriotismus, včetně důrazu na jazyková specifika, nepovažují za neslučitelný s jakousi širší všeruskou identitou. Masovější odpor k Lukašenkově někdejší politice sjednocení s Ruskem se opíral především o nechuť Bělorusů bojovat v Čečensku za územní celistvost zamýšleného soustátí. Jenže teď se vztahy vládce s Moskvou zhoršily.

V posledních letech se ukázalo, že Putin je na rozdíl od Jelcina mnohem méně svolný k tomu nechat se od Lukašenka manipulovat. Dal najevo, že pokud se Lukašenko chce opravdu přimknout k Moskvě, není třeba vytvářet žádné nesouměrné dvoustátí, o němž běloruský diktátor kdysi fantazíroval, ale postačí, když se Bělorusko k mocnému dubisku přidruží coby jedna z národnostních republik v rámci Ruské federace. Lukašenkův sjednocovací elán tak postupně vychladl, ale náhradní státní doktrínu zatím nenabídl. Při hledání nové vize to také nemá lehké. Převzetím alternativní národovecké vize Bílé Rusi coby právoplatné dědičky pozápadnělého Litevského velkoknížectví, která je vlastní části opozice, by popřel celou svou dosavadní politiku.

 

Hlavně ne válku

Na konci podzimu uvedla běloruská televize v hlavním vysílacím čase záznam z tiskové konference prezidenta s ukrajinskými sdělovacími prostředky. Lukašenko během ní mimochodem přiznal, že výsledky nedávných prezidentských voleb skutečně zfalšoval. Diváky ovšem překvapil tvrzením, že výsledky falšoval ve svůj neprospěch, aby byla velikost jeho vítězství lépe stravitelná pro západní šťouraly. Udiveným novinářům také předestřel svou nejčerstvější vizi – pro tentokrát bělorusko-ukrajinského soustátí, které by Moskvu svorně odřízlo od evropských trhů a vyjednalo by co nejvýhodnější podmínky pro tranzit ruské ropy a plynu.

Cizince prezidentova smělá prostořekost snad překvapí, ovšem Bělorusy takovéto kupčení s vlastní státní suverenitou nikterak nevyvádí z míry. Středobodem jejich kolektivní národní paměti je druhá světová válka, během níž každý čtvrtý Bělorus přišel o život. Všudypřítomné odkazy na válečné útrapy Bělorusy i dnes spolehlivě odradí od jakékoli vyhrocenější diskuse o směřování jejich země. Zaklínadlo „hlavně aby nebyla válka“ se v diskusích pravidelně opakuje a snad i bezděky přispívá k tomu, že sto šedesát kilometrů za Varšavou lidé odevzdaně přežívají v poslední diktatuře v Evropě. Jen jim po posledním zdražení ruské ropy a plynu bude v zimě trochu chladněji.

Autor je absolvent studií mezinárodních vztahů na Středoevropské univerzitě v Budapešti.