Lékař popravčím?

Zanedlouho se objeví poslanecký návrh zákona o eutanázii. Se smrtí a umíráním se zaměstnanci hospiců setkávají běžně. Ředitel hospicu Štrasburk Josef Heller a primář Roman Procházka patří k těm, kteří institut dobrovolné smrti odmítají.

Proč se problém smrtelně nemocných a trpících řeší otázkou eutanázie? Neměla by se veškerá energie a finance soustředit na zlepšování hospiců?

Josef Heller: Samozřejmě by se mělo spíše uvažovat o tom, že existuje medicínský obor, který se nazývá paliativní medicína. Ulehčuje poslední fáze života. Člověk tolik netrpí, a to je hlavním programem hospiců.

 

Mluví se o právu na důstojnou smrt. Neztrácí ale na důstojnosti ten, kdo je připoutaný na lůžku a potřebuje cizí péči a pravidelný přísun léků? Nevytváří se zde dojem, že je zapotřebí jen zdravých a soběstačných lidí?

JH: Pokud je člověk upoutaný na lůžko a potřebuje péči, důstojnost neztrácí. Mohu se odvolat na běžnou hospicovou praxi, kdy pacienty oslovujeme zásadně pane, paní nebo titulem. Žádná familiární oslovování dědo, babi. Pro nás je pacient do poslední chvíle lidská osobnost, která má svoji důstojnost.

Roman Procházka: Ani člověk v terminálním stadiu nesmí ztrácet důstojnost. Má individuální péči, zacházení a ošetření, kdy je respektována integrita jeho osobnosti. Nepochybně ztrácí kvalitu života, to je bohužel věc, která k onemocnění patří, a nevyléčitelná choroba v posledním stadiu život zásadním způsobem limituje. Uvědomujeme si to a je součástí naší péče, abychom člověku umožnili zbytek života brát důstojně.

 

Jak se ubránit zneužití eutanázie?

JH: Legislativou, ale ta se dá vždy nějak obejít.

RP: Otázka zneužití eutanázie je jedním z důvodů, proč patřím mezi její odpůrce. Připomíná mi to vypuštění džina z lahve, do které ho nikdo zpátky nedostane. Z historie víme, že cokoli člověk vymyslel, bylo vždy zneužito.

 

Chce-li člověk spáchat sebevraždu, tak to udělá. Kolikrát při nějakém dlouhodobém psychickém vypětí mluví o ukončení života a přeje si smrt, ale to jsou jen slova, nikoli činy. Není to jen výkřik o pomoc, o lepší léky a zacházení?

JH: V některých případech to můžeme brát jako výkřik o pomoc. Další věc je, proč by lékař, čili osoba, která zacahraňuje životy, měla být státem uznaným katem. Nedokážu si představit, že by dostal od pojišťovny zaplaceno za eutanázii.

RP: Jen si představte situaci, že chodíte k doktorovi se svými chorobami a přitom víte, že ten doktor, který vám léčil třeba angínu a slepé střevo, na vás později spáchá eutanázii. Máme Hippokratovu přísahu, lidský život se snažíme zachránit. I sebevraha restituujeme.

 

Pacient by měl podle připravovaného zákona podat opakovaně žádost, že si přeje milosrdnou smrt. Kolikrát?

JH: Neznáme přesné znění zákona. Politici se k tomu vyjadřují různě, někdo říká dvakrát, někdo třikrát. Nevíme.

 

Neposune se s přijetím nového zákona vnímání života a smrti? Nenastane stejná situace jako v případě potratu, kdy plod nenarozeného dítěte není brán jako lidská bytost?

JH: Určitá analogie by se v tom dala najít. Člověk trpí a neměl by trpět. Mohlo by se stát, že to skončí sociální eutanázií. V zemích, kde je eutanázie povolena, je mnoho případů, kdy pacient trpěl právě tím, že přežil všechny své přátele a příbuzné, a proto chtěl zemřít. Je to takzvaná sociální smrt. Lidé si připadají na obtíž.

 

Bude dostatek lékařů, kteří by při eutanázii byli ochotni asistovat?

JH: Lékaři by se zřejmě „půjčovali“ z různých měst. Asi by se musel založit nový specializační obor, který by prováděl eutanázii prvního a druhého stupně. Je to celé absurdní.

RP: Těžko by mohli stíhat lékaře, který odmítne. Řada předních odborníků je zcela proti eutanázii. Spíše se zabývají paliativní péčí.

 

Děje se nelegální eutanázie?

JH: Mluví se o takzvané pasivní eutanázii, kdy se pacientovi přestanou podávat léky a on následkem toho zemře. Přes třicet let jsem lékařem a ještě jsem se s tím nesetkal. Nevím, jestli se to děje.

RP: Mně se spíše stává pravý opak. Pacient, kterému má být poskytována kvalitní a paliativní péče, je zatěžován chemoterapií, operativními úkony, které mu život už nezlepší ani neprodlouží. Někdy je to navíc pod tlakem rodiny, jež si přeje, aby pacient prodělával různá vyšetření a chemoterapie. Kolikrát jsme si ani technicky nedokázali představit operaci, jakou si přáli příbuzní.

 

Z jakých důvodů být proti eutanázii?

JH: Říká se, člověk má mít svobodnou vůli zemřít, přitom ale nemáme ani svobodnou vůli narodit se. Rodíme se bez své svobodné vůle.

RP: Náš hospic je zdravotnické zařízení postavené na křesťanských principech. Život jsme si nedali a také nemáme právo si ho brát.

JH: Existuje řada prostředků svobodné vůle, které si mohu zvolit pro odchod ze života, ale nikoho nemohu nutit, aby mi podřezal větev.