Hříšní lidé města Žižkova

Ve svém profesním životě byl autor pracovníkem akademie věd, kde patřil k významným expertům v oblasti botaniky. Není tedy školeným historikem, což se ovšem projevuje v některých jeho pracovních postupech. Na knihu můžeme aplikovat dvě hlediska: komerční a odborné. Z hlediska prvního se zdá, že jde o zdařilý obchodní tah. Publikace na trhu rozhodně nezapadla a v předvánočním čase se nepochybně stala častým dárkem pro ctitele televizního seriálu Hříšní lidé města pražského. Z technického hlediska je také velmi kvalitně připravena, jak už to ostatně u tohoto nakladatelství bývá tradicí. Z hlediska obsahu se rovněž nejedná o nezajímavý titul. Nalezneme v něm nepřeberné množství nejrůznějších soudniček, převzatých z tehdejšího místního či rodícího se bulvárního tisku (včetně řady obrázků). Ostatně, ve starých novinách jsou právě soudničky a černá kronika nejzajímavějšími částmi jejich obsahu, pokud nehledáme přímo nějakou konkrétní situaci. Nebezpečím v tomto směru je však to, že kniha začne čtenáře po chvíli nudit. Je rámcově rozčleněna do čtyřiceti tematických okruhů, zpravidla podle druhu skutkových podstat, resp. typu společenského zájmu, chráněného trestním zákonem. V rámci těchto různě dlouhých kapitol jsou pak za sebou řazeny jednotlivé nalezené případy bez nějakého jasného plánu; co odstavec, to další případ. Vzhledem k tomu, že se autorovi zpravidla nezdařilo nalézt další prameny k případu (pravda, často ani neexistují), tak se četba po několika desítkách stránek začne stávat poměrně nudnou rutinou. Chybí gradace příběhu a následné rozuzlení. V tomto směru totiž Šesták postupuje spíše jako kronikář, pouze zaznamenává události, nebo jako editor, protože přetiskuje dlouhé pasáže z pramenů. Ovšem parametry edice kniha samozřejmě nemá a nebyl to ani autorův záměr. Nejsou zde také žádné poznámky, což napovídá tomu, že je určena spíše nadšeným zájemcům o dějiny Prahy a žižkovským patriotům, nikoliv odborníkům studujícím každodenní život.

Autor není právník, což také místy zdůrazňuje, a proto nalezneme v textu řadu nepřesností a chyb. Například na straně 13 říká, že „rakouský právní řád byl zakotven v několika zákonících“. O pár řádek níže pak vysvětluje, že kasační dvůr je odvolací. Právní řád je vždy souhrnem všech platných zákonů a podzákonných předpisů. Nejvyšší soudní a kasační dvůr byl třetí instancí soudnictví, který pouze v trestních věcech zrušoval rozhodnutí na základě zmatečních stížností. Pokud už výjimečně odvolání řešil, tak vždy v závislosti na zmateční stížnosti.

Dějiny zločinu se těšily v posledních desetiletích ve světové historiografii velké oblibě a tyto tendence začaly v devadesátých letech zvolna pronikat také do českého prostředí. Směry bádání v tomto směru vytyčila Foucaultova paradigmatická kniha Dohlížet a trestat (česky Dauphin 2000). Studium delikvence ovšem nemá za úkol seznamovat čtenáře s jednotlivými, často pitoreskními trestními kauzami z minulých staletí. Tato látka nám totiž poskytuje vynikající prostředek pro studium moci, forem disciplinace v moderní společnosti a mocenského definování společenské normality. I když se Šesták dostal ke zločinu smilstva proti přirozenosti, pod který bývala subsumována homosexualita, ideální příležitost pro překročení horizontu vyprávění o soudničkách, omezil se nakonec jen na převyprávění příběhu jakéhosi pruského důstojníka, kterého vydírala parta floutků kvůli jeho orientaci (s. 120).

Do výše zmíněné historické analýzy zločinu a trestání se Šesták nepustil ani jinde. Na druhé straně, a to je nutné ocenit, kniha na nás dýchne závanem dávno zapomenutých časů. Šesták je schopný vypravěč a na řadě míst i vypravěč vtipný. Dokáže živě zpřítomnit atmosféru oné doby, která se již dnes pozvolna stává trochu exotickou. V éře socialismu, kdy dělnická třída byla protežovaným tématem historického studia, se mezi stohy studií na téma dělnického hnutí našlo místo také pro řadu kvalitních prací o každodennosti nižších vrstev obyvatelstva. Proto mohla vzniknout obrovská sbírka vzpomínek a rukopisů dělnických pamětníků, s níž se začalo již před válkou a která je dnes uložena v Národním technickém muzeu. V sedmdesátých letech vyšla na svou dobu mimořádná publikace Stará dělnická Praha a byla vydávána souvislá řada kvalitních sborníků Etnografie dělnictva. Po listopadu tento zájem opadl a kniha Pavly Vošahlíkové Jak se žilo za časů Františka Josefa I. zůstává dnes takřka ojedinělým kusem tohoto směru historického bádání u nás. Šestákovy knihy o Žižkově, když už nic jiného, určitě mohou přispět k oživení zájmu o tato, z politického hlediska ne zrovna konjunkturální témata.

K tomu, aby vytvořil dramatické historické vyprávění o skutečných zákrutech života konkrétních delikventů, neměl Šesták dost pramenů, a tak dílo zůstalo jen snůškou nesouvisejících případů bez jasnějšího systému. Na druhé straně je zřejmé, že při studiu primárních pramenů vykonal nepochybně mimořádné úsilí, avšak způsob, jakým kvantum sebraných informací uspořádal, není nejšťastnější. Kniha Jak hřešil Žižkov před sto lety nepřekračuje horizont zábavné, nenáročné četby pro nejširší vrstvy obyvatelstva.

Autor je historik.