Zařazovat stavby do širších sídelních souvislostí nebo do ještě spletitějších kontextů konstrukčních, estetických, uměleckohistorických, sociologických, estetických a dalších je v mnoha zemích světa běžné. U nás však stále převládá setrvačný pozitivistický model, který mechanicky pořádá fakta, aniž by je řadil do výkladové perspektivy.
Nejčastější formou textů o architektuře u nás je popis, který zdvojuje informace, jež může čtenář vyčíst z fotografií, plánové dokumentace či autorské zprávy. Ze čtyř mnou periodicky sledovaných periodik – Architekt, Stavba, Era 21, ASB – to u poslední položky výčtu má až patologicky extrémní podobu. Z valné většiny článků v ASB je na první pohled patrné, že se zkopírovala developerská, v lepším případě autorská zpráva, z jejích úvodních pasáží se udělal perex, a aby se toto plagování zakamuflovalo, článek se opatřil kvazipoetickým titulkem. ASB představuje mezní příklad obecné tendence v Česku – útěk od složitosti architektury k informační redundanci popisu. Je pravda, že tento časopis nikde příliš nefiguruje, takže patrně ani není nutné plýtvat kritickými silami. ASB je však kuriózní svou bezelstnou snahou ušetřit si jakoukoli koncepční a interpretační práci nijak příliš skrývaným plagováním setrvačně došlých podkladových materiálů. Ostatně i z výběru prezentovaných staveb lze poměrně snadno vyčíst, že skladba jednotlivých čísel se řídí náhodou, nejspíš automatickou akvizicí informací přes email. ASB bych nezmiňoval, kdyby ho nebylo možno chápat jako krajní mez, kam až může nekoncepčnost a odborná nekompetence českých architektonických periodik zajít.
Slovní obezdívka inzerce ad.
Právě v souvislosti s tupě mechanickým shromažďováním faktů se vynořuje otázka, zda nemají pravdu zastánci pozitivismu, když tvrdí, že čtenáři chtějí popis a zase jenom popis. Pravda, recenze může být z dekorativních důvodů vyšperkována nějakým tím citátem z libovolného filosofa, aby bylo jasné, že autor není tak nekompetentní, jak by se zdálo vyplývat z jeho textu, ale banální popis typu „místnost má čtyři stěny a je zakončena stropem“ zůstává oligofrenním popisem a svého druhu nudnou a infantilní tautologií. Dekorativní aplikace citátů z filosofů je velmi příznačná pro časopis Stavba. Dá-li se nazvat časopis ASB čtivem pro duševně méněcenné, respektive jen slovní obezdívkou inzerce, pak lze Stavbu směle nazvat čtenářským klubem pro snoby. Nemine číslo, aby se zde nemihlo jméno Derrida či Popper, ovšem bez jakékoli vazby na zbývající text. Tato a podobná jména jsou prostě vzkazem čtenáři – ty projektante, pachtící se u svého AUTOCADu, možná nemáš čas na čtení, takže my za tebe intelektuálně rosteme. Tato blazeovaná snobárna anuluje to, o co by mělo v odborném periodiku jít, o věcný a interpretativně nový přístup k architektuře. Je jistě povzbudivé, že na rozdíl od devadesátých let minulého století se mimo semknutý kruh uctívačů deskripce vynořilo několik autorů, kteří přenesli již jinde osvědčený model interdisciplinárních textů o architektuře k nám, ale stále jde o menšinu. Raději se vyhnu jménům na obou stranách fronty, tedy pozitivistických nepřátel interpretace na jedné straně a interpretů, kteří zohledňují i komparační a interdisciplinární hlediska na straně druhé.
Nedostává se vzdělání
Až na některé výjimky se u nás nikdo nezabývá otázkou, zda je architektura interpretovatelná, a pokud ano, tak jak? Ve šťastnějších kulturních teritoriích je vyřešena otázka „zda“, přičemž jde vždy o to, s jakou mírou úspěchu autoři dovedou interpretovat architekturu v širokých konstrukčních, tektonických, urbanistických, sociologických, estetických a dalších souvislostech. Pochybnost, zda je architektura vůbec interpretovatelná, sice tvoří základní pružinu jakékoli interpretace, ale kvůli této pochybnosti není třeba zcela rezignovat na včleňování do souvislostí, jak se to masivně děje u nás.
Před každou stavbou, jíž hodláme věnovat pozornost, se ocitáme v rozpolcené situaci. Na jedné straně před ní stojíme svým způsobem poprvé, tedy ve směsi údivu jako prazákladu filosofického tázání, hermeneutických rozpaků a obav, zda dostojíme úkolu podívat se na předmět svého výkladu nově. Na druhé straně musíme být po zuby ozbrojeni arzenálem znalostí z dějin a současnosti architektury, materiálů, konstrukčních principů, urbanismu, estetiky, dějin umění, sociologie a řady dalších společenskovědních disciplín. A jako v každé jiné oblasti je samozřejmě velké plus autora, může-li opřít své texty o filosofický fundament. A právě tento absentující vzdělanostní základ je velká bolest drtivé většiny českých architektonických kritiků a teoretiků. Skutečně fundované články pocházejí z opačné strany oborového spektra, většinou od filosofů. Abych z taktických důvodů neuváděl příklady právě z české kritiky a teorie architektury, uchýlím se k jednomu příkladu z literární historie. Texty Přemysla Blažíčka patří k tomu nejlepšímu ve svém oboru u nás právě proto, že autor své literárněvědné studie zasazoval do filosofického rámce. Jeho Sebeuvědomění poezie, práce o Holanově poezii, je důležité právě v tom, že kromě prozodických stránek se zabývá i kritérii hodnoty básnického díla, povahou a smyslem poezie. Existuje na poli české kritiky a teorie architektury obdoba Přemysla Blažíčka, jestliže takto kvůli názornosti personalizujeme obecnější problém? Ať si tuto otázku zodpoví každý sám.
Architektura je interpretovatelná pouze za podmínky, že o ní uvažujeme a píšeme v nejširších dosažitelných souvislostech, každý podle míry nadání a vzdělání. Dokážeme-li propojit hlediska ve škále od technických až po estetická a sociologická a toto propojení dosáhne interpretační originality, pak máme před sebou text, o němž můžeme právoplatně tvrdit, že je to recenze, kritika či dokonce teorie architektury. Čeští autoři se však na rozdíl od svých zahraničních kolegů honosí predikátem kritik či teoretik architektury zcela neprávem. Jen v několika případech můžeme hovořit spíše o historicích architektury. A velkou vinu na tomto žalostném stavu nesou česká odborná periodika, která si ještě neuvědomila svůj deficit oproti ostatní Evropě. Pokud se někdy stanou lucidními, pak budou muset dohonit své lepší zahraniční protějšky. ASB je asi bójkou těch nejobskurnějších mělčin, Stavba je až čítankovým příkladem rozporu mezi aspirací a skutečnými, totiž nedostatečnými intelektuálními silami, Era 21 prolamuje své dřívější hranice brněnského provincialismu, ale zdaleka nenechala moravská humna za sebou, jako by debatovala o slovinské architektuře stále brněnským hantecem. A Architekt snad bude umět najít svou ztracenou prestiž někdejší vlajkové lodi české architektonické kritiky. Jako by bylo naším údělem stále dohánět okolní Evropu.
Autor je výtvarný publicista.