S časovým zpožděním se konečně objevil na trhu sborník, jenž vznikl na základě kolokvia k historické antropologii v roce 2003. Uveřejněné studie reprezentují především mladší generaci domácích badatelů. Ve třech tematických sekcích (Gender a tělo, Spiritualita a zbožnost, Reprezentace a elity) je uveřejněno celkem deset studií.
Společný jmenovatel všech prací tvoří jejich empirické zaměření, jak říkají editoři ve stručném úvodu. Je škoda, že nepřipravili nějaký rozsáhlejší úvod, v němž by rozpracovali tento přístup hlouběji také po stránce obecně metodologické. Na druhé straně i přes proklamaci empirických studií nalezneme v řadě příspěvků úvahy o možnostech historické antropologie, které mají širší dosah a neomezují se jen na zkoumané téma (zvl. J. Hrdlička v případě novověkých vrchnostenských měst či J. Šotola ohledně jezuitů), takže obecné metodologické poznatky musí čtenář hledat namísto v úvodu spíše uvnitř jednotlivých případových studií.
Z hlediska chronologického se sborník týká téměř výhradně předmoderního období, což ovšem neznamená, že metodologické postupy zde použité nemohou být prakticky využitelné i pro historiky novějších dějin. Historická antropologie se po nesmělých začátcích v devadesátých letech v prostředí domácí historické obce rychle rozvíjí a zvláště mezi studenty a nejmladšími historiky nalezneme řadu nadšených badatelů na tomto poli.
Hlavní výhodou, která z historicko-antropologických knih činí oblíbenou četbu i v rámci širší čtenářské obce, je zaměření na konkrétního, často neznámého či dokonce zcela okrajového člověka. Oproti mnohdy suchopárným, strukturálně zaměřeným sociálním dějinám je historická antropologie zpravidla lákavější. Na druhé straně však hrozí rizikem, že detailní studium vybraného jedince či skupiny povede k eliminaci širších sociálních souvislostí tématu a kniha zůstane jen „pohádkovým“ popisem jednotlivého, mnohdy extrémního případu. To je také hlavní gros výtek, které byly v minulosti mířeny na klasiky mikrohistorie a historické antropologie, jakými jsou např. Carlo Ginzburg a jeho příběh heretického mlynáře Menoccia či Natalie Zemon-Davisová a její popis návratu Martina Guerra.
Důraz na vyprávění
Autoři vyprávění o takovýchto typech osobností jsou často nuceni uchylovat se k fikcím a dedukcím, pro něž těžko nacházejí v pramenech spolehlivou oporu. Jinou výtkou může být extrémní důraz na naraci, která nebývá opřena o teorii a není schopna poskytnout generalizující závěry. Taková kniha pak zůstává sice poutavým popisem jednotlivého, které se pěkně čte, ale které na druhé straně spíše uspokojí čtenáře románů než odborníka. Přestože se mikrohistorikové a historičtí antropologové zaklínají, že jim nejde jen o popis jednotlivého, nýbrž o postižení kultury a společnosti prostřednictvím detailního postižení jednotlivého případu, ne všem autorům se takový cíl podaří splnit.
Nalézt kompromis mezi oběma výše zmíněnými přístupy je těžké. Antropologické přístupy mají také své zásadní výhody. Soustředění na historický detail dokáže přinést zásadní korektivy zažitých výkladových schémat v dějepisectví. Navíc absence nějakého ambiciózního teoretického pojetí přináší osvobození dějepisectví od nejrůznějších „velkých vyprávění“, která předem strukturují historikův výklad. Historická antropologie umísťuje do historického vyprávění obyčejné lidi, kterým se starší politická, hospodářská i sociální historiografie nevěnovala či věnovala pouze jako kvantitativní položce v rámci historické statistiky. A co je v tomto směru zřejmě nejdůležitější, jak výstižně kdysi poznamenal Richard van Dülmen v knize Historická antropologie (Dokořán 2002): „Historická antropologie nezohledňuje výlučně rozumové jednání, ale sleduje ve stejné míře pocity a nálady, jež nejsou o nic méně racionálně ukotvené než rozum sám.“ A právě v tom můžeme spatřovat zřejmě největší přínos tohoto metodologického přístupu. Dějiny v takovém chápání přestávají být sledem kalkulací velkých politiků vedených instrumentální racionalitou a otevírá se nám barvitý svět představ lidí minulých věků, kterým obvykle ony „velké dějiny národů“ bývaly neprodyšně uzavřeny. Ve sborníku to vtipně a výstižně formuloval J. Šotola – třebaže sám zachovává od tohoto zjednodušení jistý odstup: „Sečteno a podtrženo, v pozadí zaměření historické antropologie stála emocionálně laděná snaha odčinit ,násilí’ spáchané politickými a sociálními dějinami na ,malých lidech‘.”
Předkládaný sborník poskytuje širokou paletu akcentů v přístupu ke zkoumané látce v rámci rozličných případových studií: od foucaultovsky orientovaného příspěvku D. Tinkové o formování „moderního“ těla přes prosopograficky zaměřený přístup C. Mádlové k Franzi von Hartigovi až po klasická témata kulturních dějin, jako jsou královské svatby v podání M. Nodla či rituál přípitku v raném novověku od V. Bůžka.
Pochopitelně celek působí poněkud roztříštěně, což je ovšem obvyklá a v podstatě asi i nutná charakteristika sborníku. Spíše než čtenáři neprofesionálové po něm sáhnou odborní historici, protože většina studií poskytuje shrnutí výhod a rizik historicko-antropologického přístupu ke zkoumání vybrané látky a může tak poskytnout četné inspirace pro další rozvoj domácí historiografie, která by se nekoncentrovala jen na politické dějiny v tradičním smyslu tohoto slova.
Autor je historik a právník.
Martin Nodl a Daniela Tinková (edd.): Antropologické přístupy v historickém bádání.
Argo, Praha 2007, 268 stran.