Máme lásku, nemáme čas

Jeden můj newyorský kamarád má poloviční slevu na autobusy a metro. Když tuhle ukázal svůj průkaz prodavači jízdenek, ten se ho zeptal, jaké že má postižení, na což kamarád odvětil, že má AIDS. Prodavač na to, že nemůže mít AIDS, protože kdyby ho měl, umíral by doma. Chci promluvit jako člověk, který má AIDS a přitom neumírá.

Populace feťáků a buzerantů

Celé tři roky od doby, kdy jsem byl diagnostikován, si moji příbuzní myslí dvě věci. Za prvé, že brzy umřu, a za druhé, že naše vláda dělá všechno, co je v jejích silách, aby tomu zabránila. Ale mýlí se. V obou případech. Jestli na něco umírám, tak je to homofobie. Je to rasismus. Nezájem a byrokracie, protože ty brání ukončit tuto krizi. Je to Jesse Helms (bývalý dlouholetý republikánský senátor, považovaný za lídra „křesťanské pravice“, symbol bigotnosti – pozn. překl.).
Je to prezident USA, na co umírám. Umírám kvůli senzacechtivosti novin, časopisů a televizních show, které se o můj příběh zajímají, jen když jsem bezbranná oběť, ale ne, pokud o svůj život bojuji.

Umírám-li, umírám proto, že AIDS zatím nechytlo dost bohatých bílých heterosexuálních mužů. Žít s nemocí AIDS je jako žít ve válce, která se týká jen lidí v zákopech. Pokaždé, když vybuchne mina, se rozhlédnete a zjistíte, že jste přišli o další přátele, ale nikdo jiný si toho nevšiml. Ostatních se nic takového netýká. Chodí si po ulicích. A jen vy slyšíte pláč umírajících lidí, jejich křik o pomoc. Jako by ho nikdo jiný neslyšel. Je to horší než válka, protože za války lidi sjednotí společná zkušenost. Tahle válka nás nesjednotila, rozdělila nás. Oddělila nás s AIDS a ty, kteří za nás bojují, od zbytku populace.

Před dvěma a půl lety jsem četl v Life Magazine editorial, ve kterém stálo: „...je čas mít se na pozoru, protože tato nemoc se teď začíná týkat i nás ostatních.“ Jako bych ten časopis nedržel v ruce i já. A od té doby se nestalo nic, co by změnilo obecný dojem, že AIDS se skutečných lidí v této zemi netýká. Netýká se to nás, občanů USA, týká se to jich – bezvýznamné populace buzerantů a feťáků, kteří se o to zasloužili. Média lidem říkají, že se nemusí starat, protože ti, na kterých skutečně záleží, ohroženi nejsou.

Na dva pohřby týdně

Dvakrát, třikrát, čtyřikrát publikoval The New York Times editorialy, které říkaly: kvůli AIDS zatím nemusíte panikařit, stále nepronikl mezi veřejnost, a dokud se tak nestane, může nám být ukradený. Dny, měsíce a roky ubíhají a oni ty dny a noci a měsíce a roky netráví přemýšlením, kde získat nejnovější experimentální lék a jakou dávku si ho brát a v jaké kombinaci s ostatními léky a z jakého zdroje. A kde na to vzít peníze. A jak se k němu dostat. A protože jich se to netýká, je jim to ukradené. Oni nesedí v televizních studiích, obklopeni techniky v gumových rukavicích, kteří vám odmítají nasadit mikrofon. A protože jich se to netýká, je jim to ukradené. A žádní bigoti a pitomci jim nezapalují domy. Sledují to ve zprávách, dají si večeři a jdou spát, protože jich se to netýká, jim je to ukradené. Oni netráví celé dny mezi nemocničními pokoji a nesledují, jak lidé, které milují, pomalu umírají – na nezájem a předsudky, protože jich se to netýká, jim je to ukradené. Oni nebyli na dvou pohřbech týdně poslední tři, čtyři, pět let – jim je to ukradené, protože jich se to netýká.

Nedávno jsme se z titulní strany The New York Times dozvěděli, že imunolog Anthony Fauci prohlašuje, že spousta slibných léků nebyla za poslední dva roky otestována, protože nemá peníze na lidi, kteří by to udělali. Máme být rádi, že se tato zpráva po dvou letech dostala do novin. Nikdo se neptá, proč to žádný reportér nevypátral a neotiskl před osmnácti měsíci, dřív než Fauciho postavili před komisi Kongresu. Kolik lidí zesnulých za poslední dva roky dnes mohlo žít, kdyby léky byly otestovány rychleji? Noviny po celé zemi jen ochotně otiskují vládní prohlášení. Je jim to ukradené, jich se to netýká – tedy netýká se to lidí, jako jsou oni – skutečných lidí, té světově proslulé veřejnosti, o které pořád slyšíme.

Metoda vyděšení veřejnosti

V novinách se dozvídám jen to, že většinové, bílé heterosexuální populaci tato nemoc nehrozí. Všechny noviny, které čtu, mi říkají, že drogově závislí a homosexuálové stále tvoří naprostou většinu nakažených a ohrožených. Může mi někdo laskavě vysvětlit, proč peníze určené na vzdělávání a prevenci jdou do posledního centu na kampaně zaměřené téměř výhradně na bílé heterosexuální teenagery – o kterých nám neustále tvrdí, že nejsou ohroženi? Může mi někdo vysvětlit, proč jediný televizní film o dopadu této nemoci, který dosud vyrobila jedna z hlavních televizních sítí v této zemi, není o dopadu této nemoci na muže, který AIDS má, ale o dopadu AIDS na jeho bílou, heterosexuální nukleární rodinu? Proč za posledních osm let měly všechny noviny a časopisy v téhle zemi hlavní téma o AIDS, jen když se objevila hrozba, že se nemoc začne šířit mezi heterosexuály?

Proč za posledních osm let každý vzdělávací film určený pro střední školy eliminoval jakoukoliv pozitivní zmínku o homosexualitě, aby ho schválil Školský úřad? Proč státní letáky či kazety homosexuály ignorují? Proč není jediná reklama v autobusech a v metru a jediný billboard v zemi namířen přímo na homosexuály? Nevěřte lžím, že gay komunita splnila svůj úkol a vzdělala své lidi. Gay komunita a drogově závislí nejsou jen politicky aktivní lidé v New Yorku a v San Francisku. Členové minoritní populace jsou o AIDS hrozivě neinformovaní. Pokud je pravda, že gayové a drogově závislí jsou nejvíc ohroženi nemocí AIDS, pak máme právo požadovat, aby vzdělávání a prevence byly zaměřeny na tyto lidi. A to se neděje. Nechají nás umírat, zatímco minimálně ohroženou veřejnost vyděsili – ne vzdělali, ale vyděsili tak, že věří tomu, že si zasloužíme umírat.

Víckrát už ne

Jsme tu, protože nás se to týká a není nám to ukradené. Kdyby nás bylo víc, AIDS by nebyl tím, čím je. Je to víc než nemoc, kterou omezení lidé proměnili v ospravedlnění staré nenávisti. Je to víc než horor zneužitý bulvárním tiskem. AIDS je naší zkouškou. Až se příští generace zeptají, co jsme v této krizi dělali, budeme jim muset říct, že jsme se tu dnes sešli. Musíme zanechat odkaz dalším generacím. Krize kolem AIDS jednoho dne pomine. Na to nezapomínejte. A až ten den přijde, budou na zemi živí lidé – homosexuálové a heterosexuálové, muži a ženy, černí a bílí, kteří uslyší příběh o tom, že jednou postihla tento stát a celou zem strašná nemoc a že se jí skupina statečných lidí postavila a bojovala a v některých případech položila životy, aby jiní lidí mohli žít a být svobodní. Vypůjčím si verš z písně Michela Callena: Máme lásku, nemáme čas. Je třeba jednat. Až dáme tuhle nemoc do latě, budeme žít, abychom mohli dát do latě i tenhle systém. Aby se to už nemohlo opakovat.

Řeč „Proč bojujeme“ zazněla v New Yorku 9. 5. 1988. Přeložila Markéta Navrátilová. Zkráceno, redakčně upraveno.