Polovina roku je pryč a konečně začíná být slyšet o potížích neziskových organizací poskytujících sociální služby. Už na jaře bylo totiž jasné, že současná neradostná situace má hlubší příčiny než výpadek evropských fondů. Řeč je samozřejmě v prvním plánu o financování.
Finanční situace neziskových poskytovatelů sociálních služeb je tradičně špatná. Organizace, které znám, dlouhodobě žijí z ruky do úst. Určité zlepšení znamenalo minulé programovací období evropských fondů, kdy byla možnost rozšířit služby alespoň trochu podle potřeb klientů, najednou byla finanční jistota delší než jeden kalendářní rok a obecně se rozšířila víra, že takto by to mohlo být i nadále. Jenže zdroj evropských peněz dočasně vyschl a mnoho sociálních služeb je před krachem. Nechci hledat viníky současného stavu. Spíš je na místě se zamyslet, co nám současná situace říká o celku. Domnívám se, že příčiny lze hledat ve dvou vzájemně propojených rovinách – ve vztahu státu a ve vztahu veřejnosti k sociálním službám. Jak vidno, teze to není nijak objevná, ale asi nic vtipnějšího vymyslet nelze.
Soukromé a veřejné
Prostě je to tak, že stát by měl mít nějakou vizi sociální politiky a samozřejmě realizovat nějaké nástroje pro její uplatnění. Podobně občanstvo by mělo disponovat též nějakou vizí sociální spravedlnosti a povědomím, jak se jí blížit. Otázka, co je primární, zdá se být na stejné úrovni jako podobné tázání o vejci a slepici. Osobně věřím v primární vůli suverénního občana. Žel, v naší zemi má občan velmi ztížené možnosti nějaký názor zastávat, natož jej prosazovat. Tradice občanské společnosti zde byla na dlouhé roky přerušena a je jasné, že bez kultivace ze strany elit – včetně těch politických – si místo na slunci hledá velmi těžko. Jeden z mých přátel, jehož vidění je zostřeno dlouhým pobytem v zahraničí, před časem řekl, že problém českých politických debat je v jejich extrémních polohách soukromého a veřejného – v zásadě se vedou v binární opozici státní versus soukromé a je jedno, zda se jedná o hutě, nemocnice nebo sociální práci. Zcela chybí téma veřejnosti, veřejných korporací, něčeho, co filosof a novinář Michael Novak nazývá zprostředkující struktury, jimž připisuje jednu z klíčových rolí pro ekonomický rozvoj v USA. Možná se současné politické elitě zdá, že individualizovaná a fragmentizovaná společnost, jejíž příslušníci každé čtyři roky podle víceméně subjektivních kritérií volí to nejmenší zlo, je pro jejich krátké vládnutí optimální. To je pochopitelné. Méně pochopitelné je, že není slyšet jiné hlasy, které by artikulovaly, co je ve veřejném zájmu. Samozřejmě je to otázka složitá, odpovědi budou asi nejednoznačné, ale nelze k nim dojít při absenci jakékoli diskuse.
Situace neziskových poskytovatelů sociálních služeb je dobrou příležitostí diskusi o veřejném zájmu zahájit. Je jasné, že poskytovatelé sociálních služeb jsou jen jednou částí neziskových organizací. Je víc než jasné, že jejich práce je primárně zaměřena na lidi, kteří rozhodně nesplňují parametry zdravého, úspěšného a mladého budovatele kapitalismu. Berme to však jako výhodu, právě zde je dobrá příležitost rozhodovat se, zda je i v zájmu úspěšné většiny, aby byly vykonávány činnosti, které podporují ty slabší, jiné, méně schopné, a to s vědomím, že většina těchto lidí úspěšná – dle většinových kritérií – nikdy nebude.
Zbytečný stud
Potíž je v tom, že neziskové organizace v sociálních službách sice umějí dělat dobře svoji práci, ale moc o ní neumějí mluvit. Největší potíž nastává, když mají mluvit o penězích. Existuje zde jakýsi – při průměrné výši platů v této oblasti se chce říci absurdní – ostych, když se má uvést, že jejich práce něco stojí. Ostych je ovšem v klimatu naší země na místě, protože veřejně deklarovaná poptávka po jejich práci jaksi chybí. Pracovníci v sociálních službách si nejsou jisti, zda jsou chtěni, zda je jejich práce vítána. A v tom je nutná veřejná podpora: aby bylo jasné, že většina si této práce váží, uvědomuje si její důležitost a chce, aby byla i finančně podpořena. Jen toto je cesta k dlouhodobé systémové podpoře sociálních služeb. Jen když politické špičky pochopí, že veřejnost chce být solidární se slabšími, budou v tomto směru konat a nebudou se tolik spoléhat na podporu z finančních zdrojů Evropské unie.
Na aneposs.cz je detailní, byť méně čtivý popis konkrétních problémů a současně již více čtivé příběhy jednotlivých neziskových organizací. Na webové stránce generalni-stavka.info se můžete dočíst o dalších pohledech na tuto věc. Jak jsem již naznačil, angažovat se ve věcech veřejných není pohodlné, ale nemyslím, že bez toho se situace v sociálních službách nějak výrazně zlepší. Neziskové organizace potřebují podporu veřejnosti a současně i veřejnou kontrolu, kterou je třeba důsledně vyžadovat. Využijme situaci a angažujme se.
Autor je ředitel programů sociální integrace organizace Člověk v tísni.