Mrtví si okurkové dějiny nezaslouží

Když zemře jeden člověk, je to tragédie. Když zemřou miliony lidí, je to statistika. Tento cynický výrok si patrně osvojil autor týdeníku Reflex a „volný novinář“ Dušan Šrámek, soudě aspoň podle toho, že nedávno (v čísle 30) označil vraždu ruské carské rodiny roku 1918 za „jednu z nejbrutálnějších vražd dvacátého století“. Chce to skutečně hodně ignorance, aby si člověk jako jeden z hlavních zločinů pro století Osvětimi, Hirošimy a Gulagu, století dvou světových a bezpočtu koloniálních válek, pro století yperitu a cyklonu B vybral jako jeden z nejbrutálnějších zločinů smrt carské rodiny. Většina obětí tohoto století (a mnohé z nich byly rovněž oběťmi cara, který byl hlavou oné zmasakrované rodiny – což nic nemění na faktu, že šlo o otřesný zločin) ovšem nemají pro novináře typu Šrámka ani jméno, ani tvář. Nejsou historickými celebritami a nejde o nich vyprávět dojímavý příběh, který navíc skýtá to správné politické poučení. Neumírali s diamanty zašitými v šatech a po smrti se jim nevěnovali četní historici a spisovatelé. Jejich příběh tudíž nebude ani dojímat čtenáře Reflexu.

Článek je nejen uvozen prapodivným hodnocením, navíc obsahuje historické nesmysly podávané jako fakta. Bolševická vláda je zde bez jakéhokoli vysvětlení označena jako „dosazená“ ze strany Německa. Reflex by přitom patrně nikdy nenapsal například o Masarykovi a vládě první republiky, že byli „dosazeni“ Francií, ačkoli by to mohl udělat rozhodně mnohem větším právem: označovat za „dosazení“ bolševické vlády to, že Němci umožnili Leninovi projet vlakem přes své území a poskytli bolševikům určité finanční prostředky, je poněkud absurdní. Autor rovněž bez špetky pochybnosti uvádí, že členem popravčího komanda byl maďarský politik Imre Nagy, ač řada historiků s tímto tvrzením nesouhlasí – je založeno jen na uvedení tohoto častého maďarského jména na seznamu. Ještě že na onom seznamu není žádný Jan Novák, autor Reflexu by jej určitě dokázal od stolu ztotožnit… S historií se manipulovalo, manipuluje se s ní a manipulovat se s ní bude – tím spíše patrně v týdeníku, který se nyní stal kolbištěm pro zhrzenou ješitnost jednoho putovního šéfredaktora na odpočinku. Ani situace v jeho mateřském deníku ovšem není o nic růžovější. V intelektuální příloze tohoto deníku Kavárna otiskli 2. srpna článek Vladimíra Bystrova Proč neměříme nacismu a komunismu stejně (všimněme si, autor se nezabývá otázkou, proč bychom měli měřit stejně myšlence lidské rovnosti, která byla zneužita, a myšlence rasistické diktatury, která byla naplněna – autor jen hledá důvod onoho patologického jevu, že jim stejně neměříme). Úvodní fotografii doplňuje popisek „Inspekce. Katyň, rok 1943, nezávislí svědci zkoumají nalezené tělesné pozůstatky. Sovětský svaz tvrdil, že masakr polských důstojníků není jeho dílem.“ Odnikud, ani z článku, se už čtenáři nedozvědí, že oni „nezávislí svědci“ účinkovali (často pod nátlakem) v propagandistické hře nacistického Německa, byť k ní byl využíván opravdový zločin stalinismu. Kdyby tehdy Goebbels uspěl, třeba by se splnil sen antikomunistů a Západ by začal „komunismu a nacismu měřit stejně“. V praxi by tedy patrně přestal bojovat spolu s jedním totalitním systémem proti druhému a vystoupil by z konfliktu. Praktické důsledky si můžeme domyslet: dozvěděli bychom se historickou pravdu o Katyni, sotva však o Osvětimi, která by díky neotevření druhé fronty patrně dokonala své hrůzné dílo… Buď jak buď, soudě podle českého tisku mají právo na vzpomínku jen privilegované oběti, rodina s modrou krví a důstojníci. Na miliony obyčejných mrtvých si nikdo nevzpomene. Asi by to bylo příliš „komunistické“.