Inteligentní budovy

Pojem inteligentní budova je příkladným protimluvem, neboť inteligence je výhradní vlastností lidských bytostí. Ani v odvozeném smyslu – lidská inteligence vložená pomocí algoritmu do technologie – nemá valnou významovou platnost; podle Martina Heideggera ani věda nemyslí, neboť nemá pojmové prostředky na to, aby zkoumala své vlastní konceptuální základy. Termín inteligentní budovy (IB) tak dostal do vínku logický rozpor, který se odráží i v nejasnosti definic. Významově přiléhavější je zkratku IB vyložit jako Integrated Building (integrovaná budova), avšak ani to nevysvětluje charakter stavby, jež by měla reagovat nejen na proměny mikroklimatu, ale i na měnící se potřeby uživatelů.

Kulhající definice

Neujasněnost a historickou podmíněnost definice můžeme demonstrovat na vývoji sémantiky tohoto pojmu v rámci Intelligent Building Institute. Do roku 1985 platilo: „Inteligentní budovy jsou objekty, které automaticky ovládají své funkce.“ Problémem je zde je slovo automaticky, respektive jeho spojení s adjektivem inteligentní. Jestliže budovy ovládají automaticky své funkce, pak by musel platit Turingův test, podle něhož se systém umělé inteligence chová nerozeznatelně od lidské bytosti. Jenže tuto premisu zpochybnil tzv. argument čínského pokoje od Johna Searlea. Zjednodušeně řečeno, člověk, který neumí čínsky, je sice mocen některých úkonů vyvolávajících opačný dojem, to z něj však neučiní sinologa. Stejně tak z umělé inteligence nečiní schopnost některých operací skutečně inteligentní entitu. Automaticky vykonávaná činnost nenaplňuje vymezeni inteligence.

V letech 1986–91 platila následující definice: „Inteligentní budovy jsou objekty, které jsou schopné reagovat na měnící se potřeby.“ Ani to však není uspokojivé vysvětlení, přestože vykazuje rysy podobnosti s modelem individuálního růstu a obecnou teorií systému (General system theory, GST), již formuloval Ludwig von Bertalanffy. Podle této teorie lze najít společné znaky mezi živými a neživými organismy (v tomto případě budovami) v komplexnosti, dynamické rovnováze, zpětné vazbě a samoorganizaci. Bertalanffy byl jedním z nejpronikavějších myslitelů pomezí mezi živým organismem a neživými entitami, ale ani on nepřispěl k vytyčení uspokojivé demarkační hranice proto, že to ex definitione nelze.

Od roku 1992 v rámci Intelligent Building Institute rozhodli: „Inteligentní budovy jsou objekty s rysy, které účinně naplňují měnící se potřeby.“ Znamená to, že definice inteligentní budovu instrumentalizovala, chápe ji jako kompenzaci „orgánové nedostatečnosti“ ve smyslu Arnolda Gehlena.

Cesta k rozvolnění pojmů

Ač jinak neplatí, že historia magistra vitae, v tomto případě je historie poučná. Na jedné straně se pojem zpřesňuje, na straně druhé ono zpřesňování rozmnožuje neřešitelné pojmové kontradikce. Obtíž pramení jak ze složité situace architektury jako takové, tak z přílišné interdisciplinární šíře, s níž by ji dnes měli uchopovat její teoretici, ale nečiní tak. V Geschichte der Architekturtheorie: Von der Antike bis zur Gegenwart, které napsal Hanno-Walter Kruft, vidíme až čítankově sestupnou linii teorie architektury, chápeme-li ji jako překlad architektovy tvorby do technického jazyka na jedné straně a soubor estetických postulátů na straně druhé. Vitruviovo dílo Libri decem de architectura je souborem přesných definic v rozsahu tehdejších znalostí nejen z architektury, ale i z mechaniky, geometrie a dalších disciplín. „Bible“ architektonického postmodernismu od Charlese Jenckse Language of Post-Modern Architecture je na rozdíl od toho vágním, impresivním a proklamativním dokumentem.

Příklady IB

I proto není snadné zkoumat, do jaké míry se zabydlely inteligentní budovy u nás a v ostatních evropských zemích. Stavbou, kterou bychom mohli označit za sofistikovaný příklad, je Nové ústředí ČSOB v Praze-Radlicích (David Ambros, Pavel Fanta, Markéta Jurečková, Helena Kohlová, Daniel Kříž, Zdeněk Rudolf, Jiří Trčka / Josef Pleskot – AP atelier Praha), vítěz Grand Prix architektů 2008. Za inteligentní budovu lze ale považovat i administrativní budovu Diamond Point v Praze 8 – Těšnově od Václava Aulického.

V Česku se tento typ budov vyskytuje v mnohem menší míře, než je ve standardnějších částech Evropy běžné, ale podstatnější je rozdíl v pojetí. V Evropě patří mezi nejpříkladnější Commerzbank Headquaters od Lorda Normana Fostera ve Frankfurtu nad Mohanem (realizace 1991–97). Právě na ní lze ukázat, nakolik je tento pojem jinde v Evropě spojen s ekologickými aspekty. Navíc je Fosterovo mistrovské dílo skutečně zakomponováno do organismu města, zatímco ČSOB se tváří, jako by se styděla za to, že je architekturou. Ale architektura má dominovat a zároveň se musí umět podřídit.

Toto srovnání neprobíhá ve zcela regulérních podmínkách, protože vše závisí nejen na habitu architekta, ale i investora a konečně i místa. Ze srovnání však jako nejdůležitější rozdíl vychází míra zapojení ekologických prvků stavby. V případě Fosterova bankovního ústavu bylo téměř vše podřízeno ekologickým hlediskům. Nejefektivnější způsob, jak zajistit co největší podíl přirozeného osvětlení i větrání, byl vymyšlen v antice v mediteránní oblasti: je to atriové uspořádání. Foster toto prastaré prostorové schéma použil pro high-tech koncept (konstrukčně i materiálově), který je navíc začleněn do velkoměstského prostoru. Trojúhelný půdorys zároveň umožňuje optimální odstup banky od sousedních budov. Foster využil co nejvíce těchto přirozených zdrojů. Velmi důmyslný je chladicí systém, který bychom mohli chápat jako svého druhu protipól antického hypocaustu, to znamená podpodlažní chlazení (v antice to bylo podpodlažní topení). To se týká i rafinované vodoinstalace, která umožňuje v maximální míře recyklovatelnost několikrát použité vody.

Právě promyšlený systém recyklace přírodních zdrojů, jehož přítomnosti si laik nevšimne, tvoří významný rozdíl mezi inteligentními budovami Evropy a těmi našimi. Pro frankfurtský příklad totiž platí inteligentní rovná se ekologické. Pro ČSOB platí inteligentní rovná se proklamativně ekologické. A že se v české rozpravě o Pleskotově ČSOB vůbec neobjevuje téma IB jako úběžník debat, nedochází ani na potřebné srovnání s evropskými zástupci tohoto trendu stavění. Ukazuje to na žalostný stav české architektonické scény, do níž patří nejen čeští architekti, ale i kritici, kteří křepčí kolem tuzemských IB jako divoši okolo ohně, zatímco jinde se nejen lépe projektuje, ale i inteligentněji o (nejen inteligentní) architektuře diskutuje.

Autor je kulturní publicista.