Ano, středoevropská literatura. Ale co středoevropská realita, pořád ještě? Nepředbíhá literaturu až moc mílovými kroky? Jde o realitu literárně poučenou, schopnou loupat cibuli se sadistickou pomalostí a trpělivostí, míchat zdánlivě antikvární kafkovsko-švejkovské prvky s těmi kunderovskými v tak brutálních anekdotách, až z toho jde závrať. „Doživotí mi napařil/ JUDr. Josef K.,“ zpívá v písničce Proces Vlasta Třešňák. Nejdřív se mi to zdálo moc okaté. Než jsem si uvědomil, že nejde jen o knižní narážku, ale skutečné iniciály Třešňákova vyšetřovatele, co ho pálil cigaretami a vyštval z republiky. Doslovnost smutně fraškovitá. Chce-li být autor ve zdejším prostoru doslovný, jako by nemohl být doslovný dost. Má-li se pro změnu povznést k přesahu, o přílišnou doslovnost zakopává. Agresivní skutečnost si na literatuře vybírá daň v podobě komunálního odéru.
Na mladého badatele z Ústavu pro studium totalitních režimů při jistém pátrání vypadl ze spisů „banální“ policejní zápis. Na něm jméno světoznámého spisovatele v nepříjemné souvislosti. Rozhořel se skandál. K němu Václav Havel podotýká: „Kdyby šlo o pana Vopičku, nic by se nestalo.“ Pan Vopička zvedá hlavu. Na despekt je už zvyklý. Ale té logice nerozumí. Jistěže by kvůli nicce Vopičkovi nenastal mediální poprask. Nicméně dávný spolužák Vomáčka by stále chtěl vědět, že ho tehdy udal právě Vopička, když na koleji přechovával – já nevím – tašku samizdatů. Tedy kdyby ho Vopička vskutku udal. Měl by Vomáčka menší nárok na pravdu, kdyby Vopička, vzdor svému omen, mezitím sepsal geniální román? Měla by menší nárok veřejnost? Posuzovalo by se vše už jinak? Za panem Vopičkou není geniální dílo. I on se ale celý život rozhodoval, co je správné a co ne. Byl by z toho skvělým dílem vyvázán? Pan Vopička, středoevropský hrdina s vlastnostmi, na nichž nakonec málo sejde. Hrdina, jehož případné viny neochrání exkluzivní imunita, jindy zas postava, jenž musí kolem sebe stále snášet cizí poklesky nejrůznějším způsobem relativizované.
Havel vyzývá k vcítění se do historické situace. Pan cvičený Vopička to ale už léta dělá. Umí si složit mozaiku z tisíce drobných svědectví, třeba i zásluhou projektů jako Post Bellum, v jehož rámci pracoval mladý badatel. I pan Vopička se ptá, jako Havel: jak bych se tehdy zachoval? Páně Vopičkova schizoidní dějinná výbava: neustále se měřit situací, již ze zkušenosti nezná, a zároveň chtě nechtě, aby se nezbláznil, aspoň pro sebe „soudit“ činy lidí, kteří tou situací prošli.
Pan Vopička si ale zkouší i roli nařčeného spisovatele. Být nevinen – nerozbouřil bych víc vody? Zůstal bych u jednoho rozostřeného telefonátu? Nechtěl bych doličný starý list vidět, nepromluvil bych s badatelem, nepátral po nových skutečnostech? Nemyslel bych na letce Dvořáčka, pravou oběť v celé aféře, jemuž bych rád vysvětlil, co mohu? Toto slavný autor, zdá se, ignoruje: že nález, v němž on vidí hlavně „atentát na autora“, je pro pana Vopičku kusem historie stále moc živé. Je součástí velkého (a vleklého) morálního propletence, s nímž se pan Vopička dvacet let po pádu komunismu únavně potýká. Propletence, k němuž sám věhlasný autor přispěl, zprvu tendenčně, pak též kriticky. Frankfurtský veletrh pana Vopičku, s prominutím, míjí. Místo toho musí pan Vopička neliterárně zápolit s dějinnými žerty jako jsou poslanci Vondruška či Falmer. Nemluvě o lágrovém osudu letce Dvořáčka. K němu velký autor, jehož jméno, ať právem či ne, stojí na udání, neřekl nic. Přestože na vzdáleně příbuzném osudu postavil knihu, jež založila jeho romanopisecký věhlas. Skutečnost po letech konfrontuje, atakuje literaturu zcela nečekaně, banálně i rafinovaně – k tomu není co říct? To je celá naše střední Evropa, říká si pan Vopička. Plná vášní a postojů, ale zoufale polovičatá, jde-li o katarzi.
Z příspěvku Jakuba Patočky (LtN 20. 10. 08) ovšem panu Vopičkovi zatrne. „Paústav, který vznikl jen proto, aby se Topolánkovi s Bursíkem a Čunkem lépe vládlo, vypustil dosud nejobludnější zplodinu své jepičí existence,“ odpichuje se militantně hysterický výlev, v němž se dále demagogicky tvrdí, že nevina spisovatele je jasná všem, běsní se nad úpadkem českého intelektuálního prostředí, mladý badatel, jenž aféru otevřel, je zván blbečkem... I pan Vopička ví, že badatelovo odhalení nemá ryzí punc vědeckosti. Má však punc autenticity. Je tu to lejstro. A otázka, již neobejdeme: publikovat ano či ne? Jakou diskursní omáčku by bylo nutno přidat, aby publikace toho hlášení byla košer? Neroste nenormálnost našeho diskursu i z toho, že musíme zacházet s tak schizoidními veličinami? Na jedné straně světově uznávaný autor, „jeden z největších žijících evropských intelektuálů“ (Patočka). Na druhé straně v téže identitě i dávný tendenční veršotepec, nadto předák studentských kolejí v době, kdy i za maličkost hrozil dlouholetý žalář. Jaký diskurs má toto pojmout? Co má pan Vopička brát za směrodatné, autentickou archiválii, či vzpomínky přítele nařčeného velikána, jenž si mlhavě, ale náruživě vybavuje, že z jeho soudruha už tehdy „sálala hluboká nedůvěra“? (rozhovor s Jaroslavem Šabatou, LtN 20. 10. 2008) Pan Vopička si opět musí vystačit s vědomím, že žije mezi fakty, která nejsou tak docela fakta. Pythicky tu trčí do prostoru, jako facka jasná i nekonečně zpochybnitelná, lhostejná k obsahům, jež na ně dnes věšíme.
Morální ručení autora za dílo je patologické, tvrdí Petr Fantys (MF Dnes 8. 11. 2008). I takovému zjednodušení nezjednodušitelného pan Vopička ve svém prostoru čelí. Ano, i zločinec může napsat vypravěčsky strhující paměti, viz nedávný Shantaram Gregoryho Robertse. Či jinak: Jean Genet dokázal na temné sexuální obrazy povýšit i zradu, dokonce vraždu. Paradoxně Genet za své dílo „ručil“ tím, že zlodějem vskutku byl. Hlavně ale: autoři jako on nečinili z morálně-psychologických postojů svých postav umělecké „politikum“. Nechtěli být intelektuálními arbitry. Šlo jim o transgresi, o nebesa, která, jak víme, nejsou humánní. Chtěli se nebesům skrz své dílo vydat, nikoli se před nimi ukrýt. Ukrýt se za román – vpravdě středoevropsky ošidná myšlenka.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.