Mezipatra, to nejsou jen filmy

Na filmové přehlídky chodí lidé z různých důvodů. Ve větší míře to platí pro diváky festivalu gay a lesbických filmů Mezipatra, jehož v pořadí devátý ročník jsme mohli zhlédnout v první polovině listopadu v Brně a v Praze. Mezipatra mají legitimně svůj emancipační a výchovný charakter, který slábne, ale zřejmě úplně nezmizí. Rozličné funkce této akce a snaha o uspokojení všech druhů návštěvníků však mohou vést až k jakémusi eintopfu, o čemž svědčí i stánky před kiny, v nichž se nabízí kromě programových brožur suvenýry či různé příručky o coming outu a o HIV. Jakmile však přistoupíme k hodnocení filmů, není žádné změkčování kritérií na místě. I filmy na gay a lesbických festivalech by neměly jen pomrkávat dovnitř komunity, nýbrž se vztahovat a alespoň přiblížit k vrcholné tvorbě. V porovnání s minulými ročníky naštěstí ubylo humorných a romantických snímků s nenáročnou dějovou linkou. Nejvyšší patro festivalu naopak tvořily snímky, které se pokusily o neučesané, syrové svědectví či o netradiční formální zpracování. Spolu s Akvabelami (Céline Sciammaová, Francie, 2007), které se promítaly už na letošním Febiofestu, byl vrcholem festivalu dramaturgicky neefektní, ale hluboko se zadírající snímek Než zapomenu (Jacques Nolot, Francie, 2007). Portrét stárnoucích gayů se nevyhýbá naturalismu, trapnosti a ošklivosti, současně je ale prosvětlen pochopením i soucitem a navíc v něm zcela chybí moralizující a didaktické prvky, jež oslabují vyznění jinak záslužných dokumentů Rosy von Praunheima, který měl na letošních Mezipatrech retrospektivu. Letošek ukázal, že v nabitém pražském festivalovém podzimu to nebudou mít organizátoři příštího, jubilejního 10. ročníku lehké. Varováním by mohly být nejen nepříliš plné sály kin.