Že se české divadlo konečně vzpamatovalo a začalo hledat témata v problematické historii, je nyní nepopiratelné. Proč se ale i o rok 1989 zajímá nezávislý soubor? Kdy zareagují repertoárové scény?
Jedno z nejmladších brněnských divadel, spolek Feste, se snaží být společensky angažované. Inscenace 1989, kterou uvedlo na sklepní scéně divadla Reduta, je již třetím dílem cyklu Identita, jímž se režisér Jiří Honzírek podle svých slov snaží skrze uvědomělý dialog mezi minulostí, přítomností a budoucností odbourávat negativní stereotypy a bariéry v rozvoji občanské společnosti postkomunistické země. Tento poněkud didaktický záměr se ve výsledku promítl i do poslední premiéry souboru.
Pod taktovkou dotěrného šaška
Do kamenného sklepa divadla nechají inscenátoři vstupovat diváky po dvojicích, vítá je silně namaskovaný Šašek s rolničkami a nařizuje třem hercům, aby diváky usadili podél dlouhého stolu, který bude nahrazovat jak hlediště, tak jeviště. Herci zasednou ke stolu společně s diváky a nesoustředěnému teoretikovi se místo toho, aby na sebe nechal působit atmosféru prostoru, začne honit hlavou, že takto už přece pracoval Grotowski ve svém Faustovi. Navíc Šašek v podání Sergeje Sanži začne být nepříjemně dotěrný, vžívá se do role jakéhosi demiurga a svou nedokonalou češtinou pobízí diváky, aby se vzájemně seznamovali a třásli si rukama. Neustále se usmívá, ale je to úsměv falešný, snad i nebezpečný a diváci se nemile ošívají. Někteří trochu křečovitě přistupují na jeho hru a poněkud silácky s ním komunikují. Naštěstí „interaktivní vsuvka“ brzo skončí, šašek vydá další ze svých mnoha příkazů a herci začínají hrát. Bez kulis, bez rekvizit, téměř v civilních kostýmech. Retrospektivně se začne odvíjet příběh tří přátel na počátku léta 1990. Jana (Tereza Richtrová) se právě provdala za Petra (Jan Grundman), který pracuje v cestovní kanceláři její nejlepší přítelkyně Jiřiny (Barbora Milotová). Jiřina jim nadšeně předává svůj svatební dar, zájezd autokarem po Rakousku a Německu. Herci jsou civilní, ale velmi koncentrovaní a z jejich výkonů je cítit pevné režijní vedení. Na brněnských jevištích, kde bývá často k vidění buď plochá psychologická povšechnost, nebo ostře stylizovaná křečovitost (jejíž představitelkou pro mě právě bývá zde výborná Tereza Richtrová), je takovýto přístup k herecké práci nebývale osvěžující.
Publikum jako stádo ovcí
Bohužel Šašek hereckou akci brzy zarazí a ke slovu se dostávají opět diváci. Nejdřív je jim nabídnuta káva, pivo, limo a je až s podivem, jak ji od manipulativního šaška všichni rádi přijímají. I velmi nedůvěřivý pár padesátníků sedící vedle mě, který do té doby jen neustále opakoval, jak je Šašek trapný, protože se jen snaží kopírovat Bolka Polívku, se na něj rázem usmívá. Jenže nic není zadarmo. Divákům jsou rozdány texty a role a začíná se číst první ze záznamů schůzek představitelů Občanského fóra a komunistické vládnoucí garnitury. Neškolené hlasy často škobrtají, velké množství postav po chvíli znemožní sledovat, kdo má právě slovo, a stránky nudných projevů jakoby neubývají. Na tomto trenažéru revoluce, jak jej inscenátoři nazývají, si diváci mají zřejmě uvědomit, jaká byla celá slavná revoluce vlastně šaškárna, kdy jedni plynule předali moc druhým během planého řečnění, ale hodina a půl, na kterou se předčítání protáhne, se pro takovou demonstraci jeví víc než neúměrně.
Zajímavé je pak už jen sledovat, co všechno si český člověk nechá bez řečí líbit. Šašek na diváky průběžně řve, že jsou komunisti, jízlivě je oslovuje „milánkové“, nařizuje jim zvedat na povel jednu či druhou ruku a tancovat. Nenajde se nikdo, kdo by se arogantnímu Šaškovi nepodřídil. Zde se snad nejlépe vyjeví Honzírkův záměr ukázat, že celá revoluce byla dílem několika lidí („Havlův životní opus“) a že „obyčejný člověk“ se vždy nechá jen stádně vést. Proč to ovšem trvá tak dlouho?!
Ke konci se vrátí opět „divadlo“ a trojice protagonistů nám dohraje svůj příběh tří vysokoškolských studentů krátce před revolucí a za revoluce. Rozložení postav je schematické a celý příběh slouží jen k doložení jednoduché teze, že „ti, co byli u koryta před revolucí, si cestu k němu najdou i po ní“. Nepřekvapí tak, že po revoluci úspěšná podnikatelka Jiřina se nyní vyjeví jako horlivá svazačka. Každému z herců se ovšem podaří obhájit pravdu své postavy, ať už je jí za všech dob angažovaná Jiřina, Petr, který potají čte samizdat, ale bojí se do čehokoliv zaplést, či Jana, která je ochotná si zadat s režimem, protože prostě chce žít jako normální člověk, což pro ni znamená mít dítě, byt a chatu. Přestože je příběh schematický a nenabízí divákovi zřejmě nic, co by už nevěděl, jeho ztvárnění je ve své absolutní jednoduchosti téměř strhující.
Jako v případě Honzírkova Našeho islámu (viz A2 č. 17/2007) u inscenace 1989 vyvstává stejný problém; inscenace chce vzbudit dojem provokativního politického divadla s výrazným intelektuálním zázemím, předkládá se nám ovšem jen jakýsi didakticky laděný základní vhled do příslušné problematiky. Zdá se, že by ovšem mohla mít velký úspěch u středoškolského publika. A stejně tak si netroufám posuzovat, zda a případně jaké pocity vzbuzuje předčítání revolučních materiálů v pamětnících, ať už z řad komunistů, disidentů či „obyčejných lidí“.
Autorka je doktorandka Kabinetu divadelních studií FF MU.
Divadlo Feste – Jiří Honzírek, Tomáš P. Kačer, Jakub Macek: 1989. Režie Jiří Honzírek, dramaturgie Jakub Macek, hudba Jiří Starý, scénografie Radka Vyplašilová. Premiéra 1. listopadu 2008 v Divadle Reduta.