ženské kolektivy
#11/2017

Kdo dává lefům pít?

Rozhovor s pražským writerem Todejem

Ačkoliv se může zdát, že pražská graffiti scéna je homogenní útvar, i zde najdeme osobnosti, které svou tvorbou a přístupem překračují úzké hranice writerského ghetta a snaží se o interakci s většinovou společností.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kdy ses poprvé potkal s graffiti, čím tě zaujalo?

Ještě když jsem byl dítě, v době před revolucí, jsem si všímal nápisů na zdech. Nešlo o graffiti ve smyslu writingu, spíš o názvy různých kapel a o refrény písniček. Informace o tom, kdo koho miluje a kdo je pohlavní orgán. Mým oblíbeným sloganem byl třeba nápis „Light my fire“ na Podolské vodárně. Neuměl jsem ani slovo anglicky, četl jsem to foneticky, bylo to pro mě úplné zaklínadlo. Pak si ještě pamatuju z Holešovic nápis na vlněném plechu: „Magické noci nastal čas a my žijeme v Praze.“ Po revoluci se objevily nápisy „Volte občanské fórum“ a mnoho dalších. I ty pro mě byly velkou inspirací.

 

To znamená, že už v počátku ses u graffiti soustředil především na sdělení…

Přesně tak, tomu jsem rozuměl. Nerozuměl jsem writingu. Všude se začaly objevovat podpisy, tagy, a já si říkal, proč ten člověk dělá furt to samé? Když tomu totiž někdo nerozumí, může to působit negativně, jelikož se zde používají stejné prostředky jako v reklamě – opakování, jednoduchost a funkce loga. I mé obří nápisy jsou vlastně reakcí na billboardy.

 

Ty ale ve své tvorbě uplatňuješ jak princip opakování, tak snahu o sdělení. Spojuješ v sobě tradičního writera a umělce s touhou po přesahu k většinové společnosti.

To je otázka, která se věčně řeší: zda jde v graffiti v první řadě o obsah nebo o formu. Samozřejmě by to mělo být v rovnováze, protože jinak writer směřuje k jednomu extrému. Nicméně k tomuhle obojetnému přístupu jsem došel až po letech. Zpočátku mi šlo jen o příběh a sdělení, třeba abstraktní. Až časem mi došlo, že pokud mi má být rozuměno, musím ovládnout i formu. Například proporce písmen.

 

Jako jeden z mála writerů používáš češtinu. Dokonce i celé věty. Co tě k tomu vede?

Nápisy na záchodech, zdech i jinde mě bavily odjakživa. Odmítám vžitý mýtus, že graffiti vzniklo v New Yorku. Ještě v dobách, kdy nebylo písmo, se dělaly nástěnné malby.

Použití češtiny mi přišlo logické, naopak jsem vůbec nechápal, proč je většina graffiti v angličtině. Inspirací mi byl třeba writer Wrach a jeho věta z Nuselských schodů: „My to tak chceme a my to dokážeme, my budeme všude, kudy deme.“ Já tomu sdělení rozumím, ale přišlo mi, že Wrach oslovuje zase jen writerskou scénu, a uvědomil jsem si, že můžu oslovit všechny bez rozdílu. Je mnoho vět, které, když se napíšou velkým písmem, fungují obecně a fungují právě jen v češtině, protože třeba generace mých rodičů mnohdy angličtině vůbec nerozumí.

 

Používáš přejaté texty, nebo si je sám vymýšlíš?

Občas něco vysampluju a jindy si sdělení sám vymyslím. Jako první jsem napsal větu: „Jak se máš?“ Moje další věta byla „Kdo dává lefům pít?“ To byl můj návrat do dětství, kdy jsem nemohl pochopit, že se říká sice „lef“, ale v plurálu slyšíme lvi. Pak už následovala věta „Teď jsme spojeni očima“, která dosahovala délky dvacet metrů. Později jsem ji doplnil o pokračování „Nekončí jen to, co nezačíná“, které bylo dlouhé zhruba padesát metrů.

Jindy jsem psal části cizích textů, příkladem může být citace jednoho indiánského náčelníka „Jsme z části oheň a z části sen“. I vzhledem k tomu, že jsem později strávil nějaký čas v cizině, jsem začal používat angličtinu. Film Shining mne dovedl k nápisům „Everybody has shining“ a „I am everybody“. Můj poslední velký nápis je tak trochu slovní hříčka a zní: „Sometimes the world is tall king to me.“

 

Mohl bys vysvětlit i druhou rovinu graffiti, která se odráží v nekonečném opakování jmen crew a writerů?

Je to jasný koncept, jenž spočívá ve výběru slova, které pak opakovaně píšeš na nejrůznější místa.

 

Je ale milionkrát opakovaný koncept ještě stále konceptuálním uměním?

U konceptu nejsou moc viditelné hranice, což je hezky vidět na katedře konceptuálního umění. Může to vypadat jen jako jednoduché značkování, ale jméno je nesmírně důležitá věc. Můžeš si ho vybrat pro jeho význam nebo podobu, tvar písmen. Záleží na konkrétním jedinci, jak s tím naloží. Náš přístup ke jménům je ve srovnání s domorodými etniky odosobněný. Je přece naprosto absurdní, když se polovina tvých kamarádů jmenuje Honza a ta druhá Tomáš. Když ale mají přezdívky a navíc si je mohou vybrat, jde o svobodný výběr identity, který vyžaduje odvahu. To je myslím i důvod, proč maluje tak málo holek. Kluci jsou větší egoisti a nebojí se riskovat, že se jim třeba za volbu jména někdo vysměje. Když píšeš nějaké slovo, postupně se stane tvou přezdívkou.

 

V subkulturním prostředí existuje názor, že street art je vrahem graffiti. Co si o tom myslíš?

Nemyslím si, že by street art cokoliv zabíjel, spíš si myslím, že u nás nemá moc vysokou úroveň. Větším nebezpečím je podle mě overstreet a big business. Ulice se ale stala médiem a je dobře, když ji využívá i někdo jiný než jen reklamní společnosti, a to je i případ street artu.

 

Co si myslíš o oficiálním street artu?

To je pole, na kterém se potkává graffiti a street art s reklamou a s oficiálními médii. Lidi z reklamy a médií neustále sledují, co se děje mezi mladými, aby jim mohli efektivněji prodávat své výrobky. Tihle lidé si uvědomili, že graffiti je stále oblíbenější, a občas jsou ochotni něco sponzorovat. Myslím, že je vždy nutné vybalancovat tohle nepřirozené spojení tak, aby výsledek byl plusem pro graffiti, nikoliv pro dotyčnou firmu, která se díky graffiti jen zviditelní. Odstrašujícím příkladem pro mě je například film Gympl, který tuhle scénu zcela zneužil pro komerční účely a nic jí nepřinesl.

 

Jak se ti líbil loňský pražský festival street artu a graffiti, nazvaný Names?

Sám jsem nebyl přizván a po pravdě z toho, co jsem viděl, mě nejvíc potěšil Zasd a jeho lovecká výprava na obchodní centrum [umělec Zasd se rozhodl ulovit v Praze obchodní centrum a zastřelil ho několika šípy, které zůstaly trčet z budovy – pozn. red.].

 

Sám tedy preferuješ ilegální tvorbu?

To vlastně souvisí s předešlou otázkou. Jakmile se dostaneš na legální půdu, ztrácíš autenticitu a blížíš se reklamě. Legální graffiti je spíš nástěnná malba. Podstatou writerství je ale právě na první pohled primitivní vyjádření ve formě tagů na záchodech a fasádách domů. Legál dává možnost vytvořit něco složitějšího, a tím i možnost zamyšlení nad vlastní tvorbou, ale už to není graffiti.

 

Chápeš graffiti scénu jako součást hiphopové subkultury?

Pro mne je hip hop spíš styl hudby a tance. Spojení s graffiti je dost násilné. V hip hopu dochází ke střetu zájmů, na jedné straně se jeho interpreti kriticky vymezují vůči současné společnosti a na straně druhé jsou sami obětí hry log a značek.

 

Grafitti scéna má už i své knihy. Jde především o knihu Martiny Overstreet In graffiti we trust. Přestože tvá díla patří v Praze k těm jasně nejviditelnějším a je jich hodně, v této publikaci nemáš žádný prostor. Můžeš vysvětlit proč?

Já jsem nejdřív souhlasil s rozhovorem, jenže pak jsem se setkal s autorkou a už během rozhovoru, který se mnou vedla, jsem jasně viděl, že o graffiti toho moc neví a vlastně mu nerozumí. Navíc mi neřekla, že hlavní postavou celé knihy bude Wladimir518, což jsem se dozvěděl po našem interview. Musím natvrdo říci, že jsem ho vždy chápal jako osobu, která všechno tlačí tam, kde by to chtěla mít. Uznávám, že má svůj názor promyšlený, ale zároveň si myslím, že mu trochu vyhovuje, když má kolem sebe skupinu lidí, která mu ve všem přizvukuje. Později mi Overstreet ještě volala a řekla mi, že v závěru bude kapitola, v níž on jaksi posoudí a zkritizuje práci ostatních. To mi přišlo opravdu trapné a ponižující, proto jsem nakonec úplně odmítl svou účast na této knize. Mnohem víc se mi líbila kniha 2666 Praha Odyssey, za jejímž vznikem stojí právě Wladimir518. Hlavně její grafická podoba.

 

Maluješ i obrazy a některé byly též vystaveny. Znamená to tedy, že pomalu opouštíš prostředí graffiti scény, a dá se očekávat, že spíše než na ulici tě budeme v budoucnu potkávat v galeriích?

Nevím, co bude v budoucnu, ale vím, že nějakým způsobem budu malovat vždycky.