Můj brácha má prima bráchu

Korupce a klientelismus

Čím více se o korupci mluví, tím více se stává samozřejmou součástí našeho života.

Rétoriku o boji proti korupci nedoprovázejí stále znovu slibované činy a skeptik by dodal, že v situaci, kdy je většina veřejnosti s existencí darů a protislužeb smířena, ani žádné razantní kroky probíhat nemusejí. Ony pověstné draze zaplacené dálnice jsou jenom vrcholkem ledovce. Stačí si uvědomit, za jaké ceny nakupují naše úřady počítače, běžné kancelářské potřeby nebo služby vzdělávacích agentur. Některé dobře informované firmy přesně vědí, kolik jsou ochotny úřady investovat do soukromého sektoru a kdy nasadit pro veřejnou správu luxusní cenu produktů, které se v běžném prodeji uplatní pouze se slevou. Jako chabé alibi může sloužit argument, že se tímto způsobem podporují místní firmy. Většinou ovšem takové, které by v běžném konkurenčním prostředí neobstály nebo jsou natolik vlivné, že se o nabídky jiných firem vůbec nemusejí zajímat. Uvidíme, co s těmito zavedenými mechanismy provede nastupující ekonomická krize, která sníží výdajové možnosti institucí závislých na výběru daní.

 

Klientelismus a nepotismus

Rodným bratrem korupce je sice méně nápadný, ale o to více rozšířený klientismus. Psychologicky a sociologicky je naprosto samozřejmý a odůvodnitelný. Začíná u rodinných vazeb a přátelských kontaktů, od nichž není daleko k profesním a obchodním vztahům. Ať hodí kamenem (nebo ať je ukamenován?), kdo nedává při různých situacích přednost svým rodinným příslušníkům nebo přátelům. Je třeba ovšem rozlišovat mezi soukromou mikrosférou, kde mají tyto vazby své logické a přirozené opodstatnění, a sférou veřejnou, kde by měla rozhodovat odbornost a legitimita. Dělící čára mezi těmito dvěma hemisférami je neviditelná, těžko se definuje a někteří představitelé elit i běžní zástupci veřejnosti ji odmítají vnímat. Proto se mnohá vedoucí místa obsazují hladce a jednoduše bez výběrového řízení nebo se výběrové řízení vypíše formálně pro již předem vybraného kandidáta.

Z hlediska politiky vyvolává takový stav další negativní souvislosti. Při obsazování klíčových míst na úřadech veřejné správy, včetně těch vrcholných, vybírají jednotlivé kandidáty vítězné politické strany, které jsou navíc součástí koaličního souručenství. Proto se na místa, kde se v rámci správního řízení rozhodují důležité věcné otázky, dostávají kandidáti z důvodů spíše ideologických než odborných. Jednotlivé frakce a proudy politických stran si obsazují důležitá místa svými lidmi a tolerují podobné obsazování u svých stranických nebo koaličních partnerů. Podle hesla rozděl a panuj. Někdy nemusí jít ani o důvody ideologické, ale prostě o zajištění existence přátel, známých a jejich přátel, o protislužbu nebo investici vedoucí k budoucí protislužbě, která se bude hodit, až vyprší nynější politický mandát. Důsledkem je vznik složité pyramidy, v níž do sebe vertikálně zapadají jednotlivé kaménky funkcí a žádné místo nesmí zůstat uvolněné, protože by se celá pyramida mohla rozkývat, kdyby volnými otvory profukoval vítr vanoucí nečekaným směrem. A dojde-li k nesprávnému rozhodnutí, těžko se v takové vzájemně provázané pyramidě hledá konkrétní viník. Pachatelem by mohl být například ten, kdo daného viníka vybral a usadil na místo, kde se nechová kompetentně. Kdo zaútočí na profesionalizaci, narazí na politizaci problému.

 

Odborné a politické

Taková zjevná věc se dá snadno kritizovat. Ale co s ní? Pokud přistupují politické strany k veřejné správě mocensky, mají svázané ruce a v zásadě nemohou vypisovat široká výběrová řízení, protože na obsazení všech postů jim chybí dostatek odborníků, kteří by mohli v konkurenčním boji přednést své rozdílné přístupy v rámci jedné stranické ideologie. To jistě platí zejména v regionech, ale bohužel ani v centru není situace o moc lepší. Strany nejsou místem výměny myšlenek, ale výměny pozic. Nejlepší vizitkou stranického politika je síla kontaktů a ekonomických zájmů, nikoli síla idejí. Možná je to jeden z důvodů, proč se řadoví občané do stranického chomoutu příliš nehrnou. O to více se v okolí politických stran vyskytuje množství poradců, lobbistů a odborníků na cokoli. Proto jsou volby závažné i z hlediska konkrétního odborného rozhodování ve veřejné správě. Proto taková vehemence volebních hesel, nevraživost a boj na život a na smrt. Jde totiž nejen o volební programy, ale také o funkce.

Kde hledat řešení? Nebo spíše: kde najít riziková místa systému, z nichž vzniká nekontrolovatelně pro korupci a klientismus další volný prostor? Větší možnosti pro rozvoj profesionalizace nezávislé na přímém
politickém rozhodování dává model, v němž je státní správa oddělena od volených politických funkcí. Tento systém, který reprezentovaly v území především okresní úřady, byl však pod vlivem decentralizačního optimismu na přelomu století zamítnut a vznikem krajských úřadů a obcí s rozšířenou působností se otevřely nové možnosti politického ovlivňování. Nyní se bohužel pohybujeme v systému, kdy je nejen pro laika velmi složité odlišit odborné úřední rozhodnutí od rozhodnutí politického. Možná se ušetřilo na počtech úředníků a na správních budovách, ale kolik zbytečných nákladů a morálních ztrát mezitím uniklo do prostoru ovládaného neviditelnou rukou nákladných protislužeb?

Autor je publicista se zaměřením na kulturu veřejné správy.